V ZEMI MOKHA
„Jeť bytost lidská božstvu na úkor,
a chcem-li žíti, spasí nás jen vzdor!
Dřív brali bohové si v oběť člověka,
teď se již chtíčů jejich Mokha neleká,
roh posměchu si na terč zavěsíme
a hříčkou krvelačnost uhasíme:
aj země Mokha, nejkrásnější v světě,
již stejně krásně pro nás všechny květe!
Nuž na kamenný terč zavěste roh,
a pod terč budiž dán obětní hoch,
žně šťastně hojné na bozích již vykupte!
Vy kouzelníci otce střelce obstupte,
a obstupte ho s tasenými noži,
že chybí-li, sám bude oběť boží,
neb mezi námi nesmí žít ni chvíli,
kdo proti bohům nemá mužné síly!“
Kmet umlk, lidstva rozstoupil se dav,
a kněz, roh modlitební s prsou sňav,
malého hošíka již pod terč postaví.
„Již sestřel datli hochu svému se hlavy!“
„„Již sestřel!““ hlučí tisíceré hlasy,
a kněží posvěcené nože tasí,
a slunce zahrá s nožů modrým leskem,
že odlesk dlouhým zlatí střelce bleskem.
Hoch vidí odraz světla, slunce zář
mu vekouzlila úsměv v mladou tvář.
Ten úsměv v otci pocit žalný probudil –
hle jak tu tiše stojí, jak se zatrudil; –
však zas se sbírá, k osudnému luku
již vznáší odhodlanou opět ruku,
148
již míří, spustí, – šíp jde v plné čelo –
a kněžův nůž se stápí v střelce tělo!
Prorazil vzduchem děsný matčin vzkřik,
zatřásl vzduchem zlostný lidstva ryk,
však s výše kmet tu mečem soudným pokyne
a děsný lidstva ryk v pláč matčin rozplyne.
„Žní počátek zvěstujte všem k radosti –
však zbabělcovy poušť nechť bělí kosti:
ni mrtev nesmí u nás dlít na chvíli,
kdo proti bohům nemá mužné síly!“
149