JEPTIŠKA
Svit mdlý a šedý, první rána zář,
v jeptišky mladé bledou hledí tvář.
Jak lilje z mramoru by vykvětlá,
ta žena aj se k soše Panny vine;
zrak její temným, žhavým ohněm plá –
hned touhou sálá, hned zas touhou hyne.
Hle blíž a blíže k bílé soše line,
a v náruživém žhoucím zanícení
svůj náhle v kámen tiskne chvějný ret –
děsné políbení!
Pod ohněm rtu jen mrtvě mrazný led!
Divoce jako uštknuta by vzskočí –
bolestný šlehne hled z jí mladých očí – –
Však již zas hlavu mladou k zemi níží,
jak pod hříchův by velkých trapnou tíží –
a již zas k soše klesá její noha,
zas znovu k Panně z kamene se vine,
zas znovu touhou plá a touhou hyne,
a bolně, žaložalně zavzléká:
„Tys milovati mohla sama boha,
nech milovat mne aspoň člověka!“
150