DÍTĚ LÁSKY

DÍTĚ LÁSKY
Neplač, hochu černooký, sčesej hebké vlásky, jdi jen dál – tvůj je svět celý, vždyť jsi dítě lásky! Dítě šlo a očko jeho se mu rozesmálo, když si s dětmi na výsluní šťastně, tiše hrálo. Slouchá matka pozorlivá, slyší dětské hlásky – „Sem, mé děti, – člověk neví, je to dítě lásky!“ Dítě šlo a očko se mu hladem zarosilo, u prvních když dveří cizích o chléb zaprosilo. Dala dobrá žena chleba tvrdší nad oblázky – „Sotva vlastní děti živím – jakžpak dítě lásky!“ Na hřbitov šlo, usedlo si na prvním hned hrobě, naleznul ho hrobník starý v pozdní noční době. Vyvedl ho kmet a v čele kaboní se vrásky – „Přec se nejvíc nabědujou také děti lásky!“ 340