Z stromu žití svého prkna strojím,

Z stromu žití svého prkna strojím, Z stromu žití svého prkna strojím,
klížím vlastními je slzami, – já se mrtvých dětí příliš bojím, rád bych už s tím děckem do jámy. Ještě obrázky a víko schází, přibijem ho srdce tlukoty, – sbohem, sbohem! – mne už v ruce mrazí, dobrou noc v tu věčnost soboty. Es ist so still und dunkel! Verveht ist Blatt und Blüť, der Stern ist knisternd zerstoben, verklungen das Schrvanenlied. H. Heine.
399