Popohání volky svoje

Jan Neruda

Popohání volky svoje
Popohání volky svoje stále k rychlejšímu kroku; sotva že mu ruka stačí, jak je bičem pošlehává: spřež však volně kráčí dále. „Ale, ale volouškové, styděl bych se, vždyť se zdá pak, že nemáte ani srdce! Vždyť přec víte, že mám holku, a že scházíme se tajně jenom jednou za den celý na chvilku jen u studánky – ach ta chvilka, jak je sladká! Nepospíšíte-li sobě, nezastihneme jí více. Styděl bych se, vždyť se zdá pak, že nemáte ani srdce!“ 408