Nediv se, že ret můj Tobě
jenom kratičké tak písně pěje!
Vždyť se celá mocná země,
když jí přijde lásky jaro,
v drobné jenom květy rozechvěje!
Již nedivím se hudcově
té mysli roztoužené,
jež, když se písně světem rozletí,
též hudce za písněmi ve svět šírý žene.
Vždyť když jsem někdy o Tobě
zde složil píseň sobě,
a píseň k Tobě letěla,
hned chtěl jsem za ní k Tobě!
Když jsi chtěla květinou nejkrasší
obdařiti mne, o moje nebe,
proč jsi místo krásné ovšem růže
neutrhla ráděj samu sebe?
Víš-li, k čemu je vše kvítí,
na něž slunce v lásce svítí,
k čemu nejkrásnější květ,
jaký posud stvořil svět –
víš-li, k čemu je Tvůj ret?
Na Tvém rtíku sto je růží,
ve Tvém oku sto je fial,
na Tvém čele skví se lilje máje –
jaké asi na dnu Tvojí duše
kvetou krásné, požehnané ráje!
Místo aby proudem
šířila se světem,
smí má láska se jen
perlit jako rosa;
jak ta smutná rosa,
která má jen síly,
pokud na ni nezří
zrádný den ten bílý.
Dny Tvoje letí po cestách
jak lehké, zpěvné ptáče,
jež po horách a dolinách
tak volně, volně skáče.
Já přeju volnost každému,
jen Tobě ne, – ne Tobě!
Tvé dny, ta blahá ptáčata,
bych věčně poutal k sobě!
Nemám spaní, nemám snění,
moje noc je palné bdění,
a když někdy sen přiskočí,
vzbudí mne jen křídlem svojím
a zas v bdělou dál odskočí.
Tolik blaha v jedné je vzpomínce,
tolik rájů v lásky vzpomínání,
že by samém ve zapomenutí
bylo nejhrůznější potrestání.
Mně zdá se, že nás v dálce Tvá
spojuje bílá ruka,
jež v dlouhých nocích bezsenných
přikrývá srdce muka.
Ta ruka je tak průhledna,
že vidím srdce Tvoje,
a srdce je tak průhledné,
že zřím v něm žití svoje.
Divno, že za doby plné mužné síly
ztratil jsem tak náhle všechnu dávnou píli,
zadumání že má pro mne božskou vnadu;
do páchnoucí trávy v samotě se kladu,
do zlatého slunka blaženě se dívám
a slunéčku svému krátké písně zpívám.