DVOJÍ RÁNO
(K čtyřicetileté památce nálezu rukopisu
Králodvorského)
Svíce, jejíž plamen zpět se shýbá,
hvězdář, který zhaslá slunce měří,
vdova, která mrtvé vlasy líbá,
člověk, jenž co sám jen zkusil, věří,
lenoch, kterýž na vozíku leží,
věstci, kteříž minulost jen vědí, –
náš to národ! – Nazpět v zašlost hledí,
ano časův kolo kpředu běží.
Slavná minulost, toť naše kletba!
Jsme jak šlechtic, jenž své předky čítá,
nových činů, nové slávy nedbá,
z plesnivých si bobků věnec splítá. –
Buďto spíme neb nám vzešlo ráno;
spíme-li, nuž tedy naše snění
zasluhuje ještě odpuštění, –
ráno-li, buď něco vykonáno! –
Vítám vás, vy písně z dávné doby!
Vy jste zpěvné ráno, jarní kvítí,
plny něhy, plny hrdé zloby,
mladé krvi bujné žilobití.
Vy jste obraz mladistvého času!
V pramenu se obraz řeky chvěje,
ve vás příští juž se stkvějí děje,
jakéž světu vzrostly ku úžasu.
469
Doba přešla, slunce zpět ubíhá,
druhé vzešlo nyní jarní ráno,
naše prsa nový zpěv nám vzdvíhá,
žetě spánkem síly neubráno.
Dávné zpěvy rozohniti touží
pěvce, by posloužil pokrevenstvu,
náš však zpěv, ten hlásá: V člověčenstvu
Čech že sobě samotnému slouží.
470