DUDÁK
l
Vyskočilo slunko, stojí v udivení,
že ta mrtvá země více mrtva není.
Hned se přimhuřuje, hned zas prohlídá;
pod ním na zemi se v zimničném jak snění
rychle stín se světlem v pruzích zastřídá.
Padla hra ta mlada do osení.
Osením za stínem pršek světla běží,
za světlem zas v skoku jarní větřík svěží,
za ním skřivan, za skřivanem píseň letí –
stín a pršek, větřík, ptáče jako děti,
skok a skok a již jsou přes skalinu,
přes skalinu, hradu skalnou rozvalinu.
Vše se zavířilo, jen ta skála němá,
stará skála citů pro jaro víc nemá,
němě, tiše v zašlost vlastní hledí,
jak ten dudák, jenž tam v němých dumách sedí.
Dudák zestár’, nahnulo se tělo,
k zemi hledí vyhaslé to oko,
v důlek zapadlé jak v hrob hluboko.
Darmo pablesk zlatil zvadlé čelo,
darmo skřivan vepěl v sluch mu píseň,
darmo větřík zahrál s šedou lebky chmýří –
kdo necítí více v prsou jarní tíseň,
což mu po tom, že zde nové jaro víří!
Ach což jesti taká bídná hlava stará
jako sněžná voda z minulého jara!
15
Hyne, hyne v opuštěné sluji,
ani v kruh lehýnký sebou nehne,
když že větérkové lehcí nad ní dují,
na slunko se dívá mdle a kalně,
když však těžký vichor do ní lehne,
hučí zhluboka a žaložalně.
Staré myšlénky jak sváté listí hrčí,
stará mysl nahou větví trčí,
jak kdys vzrostla, k smrti trčet musí –
stáří, stáří – jakž se ti vše hnusí!
Hra ztichla. Němě zas se nebes báně k zemi kloní.
Jen chvilkou slyšno bájné zadunění,
když vzduch si v hravém, jarním polosnění
lehýnce o báň nebes pozazvoní.
Slyš, slyš, jak vzduch se hlasněj teď zas chvěje –
toť zem omladlá šeptnou píseň pěje,
toť jaro samo vzduchem zavířilo,
slyš, jak to o báň nebes udeřilo –
tak táhlý tón – a druhý – třetí – ne, to není
již vzduchu chvění víc a jara snění,
toť lidstva hlas, toť píseň – píseň svatá
v to svaté ticho z dálky pozavátá!
A opět ticho rozkládá se kolem,
však náhle pronikavý zvuk zas letí polem,
zvuk pozoun mocných, kotlů víření
a vlašských píšťal smělé hýření.
Jak orel, šíp když hvizdný letí kolem,
jak v skalí lev, když honba hlučí dolem,
vyskočí dudák. Tělo mladě vzpřímě
a bujně vznesa staré svoje týmě
16
ve stranu hluku obrací se tváří;
hoj život, život vzplál mu v starém těle,
divoký život, plamem oko září,
a na čele se kupí mračno celé.
Teď pravou povznesl do výše ruku,
jak by chtěl bránit blížícímu zvuku,
a zlehka hlavu nazpět k týlu chýlí,
jak sosna vrchol, když k ní bouře pílí.
A blíž a blíž se cizí zvuk ten nese:
hned lidu zpěv, trub veden hlaholem,
hned víření zas bubnů v píšťal plese;
zvuk splývá v zvuk, vzduch rozchvěn kolkolem –
však znovu, znovu píseň začíná,
a dudák zrak svůj v dálku napíná
a slouchá táhlé písni bez oddechu,
sám jak ta skála ztrnulý a němý.
Vtom náhle trhnul sebou, sehnul k zemi
a rukou sáhnul po dudáckém měchu,
jak před blížící se když přede sečí
si vojín sáhne k obrannému meči –
a zase slouchá zvukům bez oddechu,
sám jak ta skála ztrnulý a němý.
17