DUDÁK l Vyskočilo slunko, stojí v udivení,že ta mrtvá země více mrtva není.Hned se přimhuřuje, hned zas prohlídá;pod ním na zemi se v zimničném jak sněnírychle stín se světlem v pruzích zastřídá.Padla hra ta mlada do osení.Osením za stínem pršek světla běží,za světlem zas v skoku jarní větřík svěží,za ním skřivan, za skřivanem píseň letí –stín a pršek, větřík, ptáče jako děti,skok a skok a již jsou přes skalinu,přes skalinu, hradu skalnou rozvalinu.Vše se zavířilo, jen ta skála němá,stará skála citů pro jaro víc nemá,němě, tiše v zašlost vlastní hledí,jak ten dudák, jenž tam v němých dumách sedí.Dudák zestár’, nahnulo se tělo,k zemi hledí vyhaslé to oko,v důlek zapadlé jak v hrob hluboko.Darmo pablesk zlatil zvadlé čelo,darmo skřivan vepěl v sluch mu píseň,darmo větřík zahrál s šedou lebky chmýří –kdo necítí více v prsou jarní tíseň,což mu po tom, že zde nové jaro víří!Ach což jesti taká bídná hlava starájako sněžná voda z minulého jara!15Hyne, hyne v opuštěné sluji,ani v kruh lehýnký sebou nehne,když že větérkové lehcí nad ní dují,na slunko se dívá mdle a kalně,když však těžký vichor do ní lehne,hučí zhluboka a žaložalně.Staré myšlénky jak sváté listí hrčí,stará mysl nahou větví trčí,jak kdys vzrostla, k smrti trčet musí –stáří, stáří – jakž se ti vše hnusí!Hra ztichla. Němě zas se nebes báně k zemi kloní.Jen chvilkou slyšno bájné zadunění,když vzduch si v hravém, jarním polosněnílehýnce o báň nebes pozazvoní.Slyš, slyš, jak vzduch se hlasněj teď zas chvěje –toť zem omladlá šeptnou píseň pěje,toť jaro samo vzduchem zavířilo,slyš, jak to o báň nebes udeřilo –tak táhlý tón – a druhý – třetí – ne, to neníjiž vzduchu chvění víc a jara snění,toť lidstva hlas, toť píseň – píseň svatáv to svaté ticho z dálky pozavátá!A opět ticho rozkládá se kolem,však náhle pronikavý zvuk zas letí polem,zvuk pozoun mocných, kotlů vířenía vlašských píšťal smělé hýření.Jak orel, šíp když hvizdný letí kolem,jak v skalí lev, když honba hlučí dolem,vyskočí dudák. Tělo mladě vzpříměa bujně vznesa staré svoje týmě16ve stranu hluku obrací se tváří;hoj život, život vzplál mu v starém těle,divoký život, plamem oko září,a na čele se kupí mračno celé.Teď pravou povznesl do výše ruku,jak by chtěl bránit blížícímu zvuku,a zlehka hlavu nazpět k týlu chýlí,jak sosna vrchol, když k ní bouře pílí.A blíž a blíž se cizí zvuk ten nese:hned lidu zpěv, trub veden hlaholem,hned víření zas bubnů v píšťal plese;zvuk splývá v zvuk, vzduch rozchvěn kolkolem –však znovu, znovu píseň začíná,a dudák zrak svůj v dálku napínáa slouchá táhlé písni bez oddechu,sám jak ta skála ztrnulý a němý.Vtom náhle trhnul sebou, sehnul k zemia rukou sáhnul po dudáckém měchu,jak před blížící se když přede sečísi vojín sáhne k obrannému meči –a zase slouchá zvukům bez oddechu,sám jak ta skála ztrnulý a němý.17