MALINKÉ LUIZE

Jan Neruda

MALINKÉ LUIZE
1 1
Ach bože, bože, dívčinky, vždyť srdce není kámen! – dvě znám já milé sestřinky a jsem už celý zmámen. Já včera spatřil Anninku a věrnosť jsem jí slíbil, a dnes? – dnes vidím Luizinku a vidím, že jsem chybil. 2 2
To mladé krásné oko tak hloupě na svět hledí, že je v něm mnoho lidí a ti že mnoho vědí; a na dnu oka duše už strachem sotva dýše, že v čistou blánku oka svět zlou svou moudrost píše. 3 3
To oko krásné, hloupé, ty rtíky ještě skoupé, ty tváře sametové, nedávno zoubky nové, ty všechny maličkosti jsou velkými vinníky, – nás velké moudré mění ve hloupé trpaslíky. 21 5 5
Tvé velké černé oko, tvůj hustý tmavý vlas, a růžová tvá ústa, a mámivý tvůj hlas; to lilje šepotání se změnilo v tvůj hlas: „Až budeš moct se ženit, pak přijď, můj hochu, zas!“ 6 6
Tvé velké černé oko, tvůj hlas mne odehnal, a hrdě vztýčím hlavu, a hrdě kráčím dál. A předce krok můj váhá a hledím dokola, zdaž velké černé oko mne nazpět nevolá. 22

Básně v knize Druhý sešit veršů z pozůstalosti: