MNICH
Myšlénko boha, velká, vznešená,
tak pyšná jako hrdých Gothův chrámy –
a předce zdí a sloupem sevřená
a jenom sklem zde světlo mezi námi!
A srdce naše, prsou zpěvná růže,
tím chrámem vzrůstá do kůru k výklenku
a nesmí ven – tam může zahynout
a myšlénkou a láskou rozplynout! –
Aj uzavřít tu boha myšlénku
nemůže chrám – to srdce jenom může! –
Myšlénko boha, růže jsi ty vonná,
jsi kadidlo, jež mžikem zahoří,
opojnou vůní rozum pokoří –
a se zápalem zase mžikem skoná.
Myšlénko boha, čarovný jsi zvuk,
jenž srdce zbožných dětí rozchvěje,
že jeho mladý, rozvlněný tluk
se ve bojovnou píseň rozpěje,
že pod práporem bratry zkrváceným
pro víru svou boj v klidné kraje nese,
a pak se jako dítě bídně třese,
že dalo bídu bratrům obráceným.
*
Což vzdychá tma to, vzdychá stín to černý?
či vzdychly zhluboka tak mrtvé stěny? –
zavanul vzdech zde – avšak bez ozvěny! –
Kdož mrtvé tmy té je zde soudruh věrný?
Snad u okna tam, malém ve výklenku
tma zhoustla v tichou, němou postavu,
12
mrtvější, tišší mrtvou nad myšlénku?
Snad tmy to duch se oknem v šero dívá,
v němž světla zárod, v světle hrob mu zívá!
Aj mnich to tam! – Šat tmavý přes hlavu,
tak tiše zde a nepohnutě stojí,
jak když se dítě ve tmě pohnout bojí!
A zase vzdech – nuž přistoupíme blíže –
Jak? šepot také? – Mluvíš sám snad s sebou?
či mluví, mnichu, zašlé mládí s tebou,
či zkamenělých bolů skalná tíže?
Snad modlíš se? snad nad osudem reptáš?
Ty dovolíš nám – vždyť těch světských bolů
všem dáno dost a můžem cítit spolu –
dovolíš zvědět, co těm stěnám šeptáš!
*
Tma jak v hrobě, v němžto u vidění
polomrtvý dlí ve strašném snění.
A jak za živa pohrobenému
myšlénka jen jedna hrobem svítá,
živ že posud, vlastní život jemu
že však přezoufalý konec splítá,
tak zde v chodbě dlouhé, mrtvé, tmavé
jediné lampičky světlo hravé,
pod křížem lampičky na znamení,
že zde živí lidé pohrobeni.
Někdy prskne, někdy zplápolá,
vrhne větší jasnosť do kola,
zatřese se a pak tiše zase stojí,
jak když myšlénka se sama sebe bojí.
*
13
Mrtvé ticho zas se rozložilo,
jak by za zděmi zde v tělech živých
jenom něco mrtvých srdcí žilo.
Ticho v chodbách, že se sluch i klame,
že mní slyšet děsící jej hlasy,
připomínající vzdechy známé,
mluvící o chvílích bolně tklivých,
budící zas staré, teskné časy.
Jenom chvilkou slabý ruch dán tichu,
když zde prasknou vetché rámce staré,
na nichž podobizny mrtvých mnichů
halí se už v časův barvy charé.
Praskáť v nitru dřev těch ovetšelých,
jak by postavy ty tváří zkamenělých
netrpělivém, posledním ve hnutí
přály sestoupit si s výší smělých,
dojít konečného zapomenutí.
*
Zaduněly rány v staré, tmavé věži,
každá mocně v tichý klášter zapadla,
mrtvou chodbou letí, dál a dále běží,
budit srdce, jež už dávno uvadla.
Okna zadrnčí a v matném polosnění
srdce v prsou stísněných se zaraduje,
že to zvonů věčně bdících zvučné chvění
zase další pokrok časův zazvěstuje.
Každou hodinou a každou minutou
kráčí blíže smír už s palmou svou,
zpomínka však děsná prsa dusí,
že to srdce ještě dosti zkusí,
než se s poslední svou sejde minutou.
14