Ve svatvečer po večeři

Jan Neruda

Ve svatvečer po večeři Ve svatvečer po večeři
vyšla tiše ze světnice, přistoupla tiše ke krbu. Srdéčko ji mladé bolí – kdož jí poví, kdož jí poví, zdaž ten hoch, na nějž si myslí, zdaž si také myslí na ni! Dnes krb nadchnut věštčím duchem, dnes se děvče pravdu doví, bude-li v něm oheň vidět, všechen statek její shoří, bude-li v něm hudbu slyšet, nechť si rychle věno strojí, uslyší-li modlícího, nechť se k smrti hotovuje. Bázlivě se děvče shýbá – slouchá – slouchá jak bezdechá, ruku k srdci přitiskuje. „Pověz ty mně v jmenu božím, jaký soud mne očekává!“ 26 Aj tu z krbu jakby kroky, krátký šramot a zas ticho – krátké ticho – ty můj bože – vždyť to hlas teď modlícího, vždyť to hlas je rozechvělý, třesoucí se otčenášek. K smrti zbledla – nazpět skočí – nemůž’ dál, neb náhle mužská silná páž ji obejímá, ohlídne se, v rukou hocha leží, na nějž stále myslí, pro nějž srdce její stůně. „O ty milá čarodějko, vždyť to já jsem otčenášek modlil se zde nahlas za to, že jsem tě konečně našel o samotě, beze svědků!“ 27

Básně v knize Druhý sešit veršů z pozůstalosti: