...A zas jsme na pavlači seděli
...A zas jsme na pavlači seděli
a byla tma, my ve tmu hleděli.
I otec, matka kousek opodál.
Já používal milou, krásnou tmu –
„Vždyť políbením krásy neujmu! –
a otec potmě na citheru hrál.
„Ach prosím, mou, tu mou – „Mailüftchen“ zahrajte!
A nezpívejte – větřík májový
sám krásnějších myšlének napoví!“ –
Ach ano, cithera hlas srdce z hor! – –
Kde bouře po žulových strunách hrává
a hrou svou budí divých písní sbor,
jenž němý v pustých roklích zaklet spává,
tam člověk s bolem svým je sám a sám,
a bojí se pak zapět v divou píseň
i píseň svou a srdce svého tíseň,
svých nadějí, svých touh, své lásky klam.
Tam vyrval člověk z ňader věčných skal
si jejich dávno ztuhlou, lesklou krev,
tu krev si v tenké struny napřádal,
a struna nahradila živý zpěv.
On nezpívá – on strunu jenom hladí,
a jeho ústa sevřená a němá, –
bol velký dán mu – slov bol velký nemá.
Bol jeho sám mu struny v souzvuk ladí,
vzdech srdce strunu chladnou rozzvučí,
že jako Aeolova harfa zazvučí,
a čím se více bolem ruka třese,
tím krásnější se zvuk po horách nese.
9
Bol daly velký mu ty mocné skály,
jež v první sen ho dětský vkolébaly.
Ten šírý rozhled v dálný, divný kraj,
jenž z neznámé sem kývá krásné dáli,
mocnější vzbudí touhu, hlubší bol a delší postonání;
a když se dostaví pak lásky máj –
bez konce bol a láska do skonání. – –
Jak děva ve mrtvých sen zakletá
tma hustá po horách tam rozsetá,
a přece ducha mého zrak tam slídí
a tebe, smutný, bledý hochu, vidí.
Bohatče na žebráka pokořený,
ty, bledý hochu, mně tak vypadáš,
jak bys byl věru láskou umořený.
Vlas jako větrem v horách rozcuchaný,
šat jako trním v skalách rozervaný,
a oko jakby noc, s ní šílenosť svou pilo,
a srdce jak by ku konci si pospíšilo.
Nač těžkou rukou hlavu obtěžuješ?
Nechť hlava šílenosť, bol srdce hostí –
nač, hochu, ruky? – věř mé zkušenosti,
svou rukou bolu za mák nezmenšuješ.
Ta lebka silná příliš na pukání,
puká-li srdce, ruka nezabrání;
a pak – ta milá doba májová
tě, nežli přejde, jistě pochová,
a může být, že pachová nás pospolu,
náš bol bez konce – konec bez bolu.
10
„Aj sklenka plná, pijete tak málo!“
a na rameni lehká leží ruka.
„Mně, jemnostpaní, právě se tak zdálo,
že moje srdce trochu bolem puká.“ –
„Ach, vy jste usnul? Na mou věru,
že pro uspání nejde nad citheru;
můj muž mně musí každé noci hrávat
a zpolehounka mne tak pouspávat.“
[11]