ELEGICKÉ HŘÍČKY

Jan Neruda

ELEGICKÉ HŘÍČKY
3 3
Hrom první mrakem rachotil – dej bouře, nebe milé, a než zas přejdou palné dny, slaď bouří líné chvíle. Aj kdyby bouře mluvit též ve zimních větrech směla, toť by má prsa zlednělá jen v zimě dýchat chtěla. 8 8
Zdá se mně, že rozerve má prsa divá tíseň, rád bych k svému ulevení vpravil ji ve píseň. Marně ale hledám slova, marně ret můj doufá – je mně, jako mládci bývá, pro lásku když zoufá. 10 10
Hned to slunko hřeje, hned zas studí mraky, v žití našem tak to vedem věru taky. Mnozí lidé lehce zapomenou bědy, jenom slunko vidí, když že nazpět hledí. 23 13 13
Blaze tomu, komu krev se bujným kvapem nekvasí, jeho žití postupuje jak rok ve svém počasí. Běda ale tomu, který bujně mládí proskákal, bez léta a bez podzimu v náhlé zimě zaplakal. 22 22
První jarní ptáče zase ve větvích si skáče, nebe první jarní slzu mladé zemi pláče. I v mém srdci chudém, holém první píseň skáče, oko – nebes odlesk – první slzu na ni pláče. 23 23
Mlaďounké slunce zase poznovu se učí na větvích si proskákat, a bledé lidi, stěnou ováté zas pod vysoké nebe vylákat. A láká také srdce přežilá – své nepřátely – ku hře se květem, kdož nechtěl by se smířit se slunkem, s tím hravým, milým, krásným dítětem? 24 *

Básně v knize Druhý sešit veršů z pozůstalosti: