DŮM VE VLADISLAVSKÉ ULICI

DŮM VE VLADISLAVSKÉ ULICI
14. 6. 91.
Když jenom z procházky se vracím zase domů, jakž náhle pohled jasní mysl často tesknou! Dům zdáli již se na mne pousmívá, dvě okna vstříc se přívětivě lesknou, z každého záklenku a pažení a lomu se na mne přátelský kýs skřítek dívá. Ta šedá zeď mi dí: „já nepřátelům bráním!“ ta zdřímlá střecha prá: „já před živly tě chráním!“... již v duchu slyším, jak se kroky síní rozlíhají, jak klika jasně cvakne, jak si dvéře zazpívají – a spěchám... spěchám... Ach jakž možno jen, že lidé jsou, jimž přece den co den se v srdci láska jejich ku domovu a láska k vlasti neprobouzí znovu! 56 DOSLOV
[57] V pozůstalosti Jana Nerudy stále ještě nalézáme básně, fragmenty, koncepty, náčrtky dosud nevydané, dosud neznámé. Je to zásluhou našich předchůdců, kteří se na kolektivní úkol nás všech dívali ještě jinak, než jak se na takové své povinnosti díváme my. Roku 1923 jsem se jako začínající literární historik odvážil souborné edice díla Jana Nerudy a radil jsem se a prosil jsem o pomoc, u kdekterých dveří jsem mohl zaklepat. O přispění jsem požádal tehdy také Ignáta Herrmanna, jenž přece Jana Nerudu znal, byl s ním v redakci Národních listů a stal se prvním vydavatelem jeho odkazu. A Ignát Herrmann byl ochotný, radil a koresdoval se mnou, ale nejpodstatnější své tajemství si nechal pro sebe: že má u sebe básníkovu pozůstalost. Nevím, proč to udělal, nechápal jsem takovou žárlivost, jak dosvědčuje má skoro třicetiletá musejní prakse, a nová, mladá generace takovou žehravost teprve asi nepochopí. Kdyby byl Ignát Herrmann pozůstalost Jana Nerudy neuchovával sám pro sebe, mohly být už všechny tyto dodatky dávno obecným majetkem. Tato neveliká edice mých doplňků k básnickému dílu Jana Nerudy je již v pořadí druhá. Prvý příspěvek jsem otiskl nejdříve v Lidových Novinách r. 1936 a pak r. 1937 v soukromém tisku Jaroslava Picky. Jsem si vědom, že tato hrstka květů i trnů z různých sézon nemůže nijak už pozměnit nesmrtelný portret básníkův, ale přesto ji nepokládám za bezvýznamnou a zbytečnou. Znovu se nám tu utvrzuje naše představa tvůrce, jenž úporně pracoval o každém svém verši a jenž nebyl spokojen s každým svým napsaným řádkem. Všecko, co jsem nalezl, s jedinou výjimkou zavrhl, odložil, sám sobě kritik nejpřísnější. Sbírečku jsem výrazově nebo látkově rozdělil do pěti oddílků. Do prvního jsem dal romantické začátky, kdy nepromlouval jenom heinovec, ale i máchovec; další zlomky lyricko-epické a meditativní básně Mnich nám to dosvědčují stejně jako báseň Dudák, uvázlá prvním zpěvem. Druhý oddíl tvoří drobná lyrika, pro niž máme tolik obdob v Knihách veršů a jež je pro mladého Jana Nerudu tak typická. Cyklus Malinké 59 Luize je zde rozhojněn o báseň pátou a šestou (otiskuji vše, co z něho nyní známe), k Elegickým hříčkám přibylo šest dalších, jimž jsem po- ponechal původní pořadové označení; jedna báseň bez titulu a cyklus výsměšné lyriky České nápěvy uzavírají tento oddíl.Třetí oddíl všelijak glosuje a stíhá bídu a nezřízenost lidskou: báseň Veselá bída není však z pozůstalosti Herrmannovy, nýbrž z Humoristických listů, kde vyšla r. 1858 anonymně: jsou to verše Nerudovy, jak nám dokazuje list, jímž básník tento svůj příspěvek pro „Humóry“ doprovodil. Nejvýznačnější z našeho celku je oddíl čtvrtý: ostře protiklerikální, hodný autora brožurky Šílení v klášteřích a protipapežských feuiletonů. Končím jej epigramem bez nadpisu, rovněž příznačným pro Jana Nerudu: básník, který tolik miloval svůj národ a svůj lid, odvážil se zde útoku na tento národ, – ale nemylme se, je to útok jen na někdejší jeho vůdce, však je dobře známe. Fr. Lad. Rieger byl jeden z nich a mladočeští politici nebyli lepší: Janem Žižkou a husity se oháněli neustále, ale Žižku a jeho cepníky nemohli mít nikde jinde než v papírových a řečnických tirádách, neboť jim přece záleželo i na řádech, hodnostech (až po členství v c. k. Akademii) a zejména na finančních úspěších. Poslední oddíl přináší po všech předchozích verších, napsaných do konce let sedmdesátých, pouhé dvě drobnosti z let, kdy vznikaly Zpěvy páteční. A jsou dokonce datovány obě dvě: prvá,čtyřverší památníkového rázu, byla napsána r. 1887, druhá dokonce téměř in articulo mortis, 14. června 1891. A tato poslední báseň tohoto nevelkého, ale přece jen podstatného souboru nerudovských parerg a paralipomen nám splývá v jedno s tím, čím k nám mluví Zpěvy páteční. Je v ní také výsledná básníkova moudrost dlouhého putování, mnohých omylů, drtivých neštěstí i závratného štěstí: láska k domovu. Je to drobnokresebná parafráze Lásky, Země kalicha, Lví stopy i té hrdinské hymny, v níž vlá náš rudý prapor s tím bílým vedle polem. V Praze 17. června 1944. M. N.
[60] OBSAH 1. Z PRVOTIN ...A zas jsme na pavlači seděli...9 Mnich (Fragmenty)12 Dudák (Fragment)15 2. TROCHU LYRIKY Malinké Luize21 Elegické hříčky23 V tvých ňadrech bílých...25 Ve svatvečer26 České nápěvy28 3. VERŠE ČASOVÉ Veselá bída33 Když zpředu dívám se...35 Báseň subjektivní36 Čili: „Kam obžerství svádí“37 4. PROTI SRSTI Pan Smělý 43 Legenda o selské praktice45 Nad hrobem47 Ke koncílu!49 Kdys přišel telegramek51 5. Z POSLEDNÍCH VERŠŮ Sviť slunce jasně...55 Dům ve Vladislavské ulici56 DOSLOV59
[61] JAN NERUDA DRUHÝ SEŠIT VERŠŮ Z POZŮSTALOSTI
Tyto knižně dosud nevydané básně Jana Nerudy zredigoval a doslov napsal Miloslav Novotný. Rytinu Dalibora Chatrného vytiskl Mirro Pegrassi. Z písma Veneziana vysázel a na papíru Pannekoek vytiskl roku 1944 Jaroslav Picka 26 výtisků.
E: mk; 2004 [63]