NAD HROBEM

Jan Neruda

NAD HROBEM
Nad hrobem prázdně zejícím lid u rakvičky kleká, lid hadrovitý, chrtné tváře; a otec hlasem chvějícím promlouvá na hrobaře: „Jdi, jdi mně pro faráře a rci, že hrob již čeká na svaté vykropení, a rci – já nevím, co ti dím, však rci, že jistě zaplatím, teď že zde groše není, že není nikde práce, – jdi, rci mu jenom krátce, že nemocna je žena a všechny kouty prázné – jdi – jdi – mně slovo vázne!“ a z hloubi pozastená. Zrak neurčito upjatý, zub pevně v ret je zaťatý, tvář bledne, zas se pýří: to není otce zoufalost, již převrhla se v hněv a zlost a v nitru hněv jen víří. Již hrobař jde. – „Žeť přicházíš! Nu přijde farář, přijde? „„Až na krejcar prý vysázíš, dřív z domu že nevyjde! Když prý byl u tvé ženy s pánem bohem, že viděl stláno pod ní jako stohem, a kdo prý ještě má tak plné lože –““ 47 Muž v řeč mu strašně zakleje a nohu v hlínu zareje – „Nechť ale zhynu třeba v roce – však nemůž být v tom tak přestrašná vina! buď kněz ten proklet „jménem boha otce“ a proklet zase „jménem boha syna“ – a po třetí: „svatého ducha spolu“ – a teď mně kluka spusťte tedy dolů!“ 48

Básně v knize Druhý sešit veršů z pozůstalosti: