Druhý sešit veršů z pozůstalosti (1951)

Jan Neruda

Diplomatická verze Ediční verze
Jan Neruda
DRUHÝ SEŠIT VERŠŮ
Z POZŮSTALOSTI
PRAHA 1944
[5] 1
1. Z PRVOTIN
[7]
...A zas jsme na pavlači seděli ...A zas jsme na pavlači seděli
 a byla tma, my ve tmu hleděli. I otec, matka kousek opodál. Já používal milou, krásnou tmu – „Vždyť políbením krásy neujmu! – a otec potmě na citheru hrál. „Ach prosím, mou, tu mou – „Mailüftchen“ zahrajte! A nezpívejte – větřík májový sám krásnějších myšlének napoví!“ – Ach ano, cithera hlas srdce z hor! – – Kde bouře po žulových strunách hrává a hrou svou budí divých písní sbor, jenž němý v pustých roklích zaklet spává, tam člověk s bolem svým je sám a sám, a bojí se pak zapět v divou píseň i píseň svou a srdce svého tíseň, svých nadějí, svých touh, své lásky klam. Tam vyrval člověk z ňader věčných skal si jejich dávno ztuhlou, lesklou krev, tu krev si v tenké struny napřádal, a struna nahradila živý zpěv. On nezpívá – on strunu jenom hladí, a jeho ústa sevřená a němá, – bol velký dán mu – slov bol velký nemá. Bol jeho sám mu struny v souzvuk ladí, vzdech srdce strunu chladnou rozzvučí, že jako Aeolova harfa zazvučí, a čím se více bolem ruka třese, tím krásnější se zvuk po horách nese. 9 Bol daly velký mu ty mocné skály, jež v první sen ho dětský vkolébaly. Ten šírý rozhled v dálný, divný kraj, jenž z neznámé sem kývá krásné dáli, mocnější vzbudí touhu, hlubší bol a delší postonání; a když se dostaví pak lásky máj – bez konce bol a láska do skonání. – – Jak děva ve mrtvých sen zakletá tma hustá po horách tam rozsetá, a přece ducha mého zrak tam slídí a tebe, smutný, bledý hochu, vidí. Bohatče na žebráka pokořený, ty, bledý hochu, mně tak vypadáš, jak bys byl věru láskou umořený. Vlas jako větrem v horách rozcuchaný, šat jako trním v skalách rozervaný, a oko jakby noc, s ní šílenosť svou pilo, a srdce jak by ku konci si pospíšilo. Nač těžkou rukou hlavu obtěžuješ? Nechť hlava šílenosť, bol srdce hostí – nač, hochu, ruky? – věř mé zkušenosti, svou rukou bolu za mák nezmenšuješ. Ta lebka silná příliš na pukání, puká-li srdce, ruka nezabrání; a pak – ta milá doba májová tě, nežli přejde, jistě pochová, a může být, že pachová nás pospolu, náš bol bez konce – konec bez bolu. 10 „Aj sklenka plná, pijete tak málo!“ a na rameni lehká leží ruka. „Mně, jemnostpaní, právě se tak zdálo, že moje srdce trochu bolem puká.“ – „Ach, vy jste usnul? Na mou věru, že pro uspání nejde nad citheru; můj muž mně musí každé noci hrávat a zpolehounka mne tak pouspávat.“ [11]
MNICH
Myšlénko boha, velká, vznešená, tak pyšná jako hrdých Gothův chrámy – a předce zdí a sloupem sevřená a jenom sklem zde světlo mezi námi! A srdce naše, prsou zpěvná růže, tím chrámem vzrůstá do kůru k výklenku a nesmí ven – tam může zahynout a myšlénkou a láskou rozplynout! – Aj uzavřít tu boha myšlénku nemůže chrám – to srdce jenom může! – Myšlénko boha, růže jsi ty vonná, jsi kadidlo, jež mžikem zahoří, opojnou vůní rozum pokoří – a se zápalem zase mžikem skoná. Myšlénko boha, čarovný jsi zvuk, jenž srdce zbožných dětí rozchvěje, že jeho mladý, rozvlněný tluk se ve bojovnou píseň rozpěje, že pod práporem bratry zkrváceným pro víru svou boj v klidné kraje nese, a pak se jako dítě bídně třese, že dalo bídu bratrům obráceným. * Což vzdychá tma to, vzdychá stín to černý? či vzdychly zhluboka tak mrtvé stěny? – zavanul vzdech zde – avšak bez ozvěny! – Kdož mrtvé tmy té je zde soudruh věrný? Snad u okna tam, malém ve výklenku tma zhoustla v tichou, němou postavu, 12 mrtvější, tišší mrtvou nad myšlénku? Snad tmy to duch se oknem v šero dívá, v němž světla zárod, v světle hrob mu zívá! Aj mnich to tam! – Šat tmavý přes hlavu, tak tiše zde a nepohnutě stojí, jak když se dítě ve tmě pohnout bojí! A zase vzdech – nuž přistoupíme blíže – Jak? šepot také? – Mluvíš sám snad s sebou? či mluví, mnichu, zašlé mládí s tebou, či zkamenělých bolů skalná tíže? Snad modlíš se? snad nad osudem reptáš? Ty dovolíš nám – vždyť těch světských bolů všem dáno dost a můžem cítit spolu – dovolíš zvědět, co těm stěnám šeptáš! * Tma jak v hrobě, v němžto u vidění polomrtvý dlí ve strašném snění. A jak za živa pohrobenému myšlénka jen jedna hrobem svítá, živ že posud, vlastní život jemu že však přezoufalý konec splítá, tak zde v chodbě dlouhé, mrtvé, tmavé jediné lampičky světlo hravé, pod křížem lampičky na znamení, že zde živí lidé pohrobeni. Někdy prskne, někdy zplápolá, vrhne větší jasnosť do kola, zatřese se a pak tiše zase stojí, jak když myšlénka se sama sebe bojí. * 13 Mrtvé ticho zas se rozložilo, jak by za zděmi zde v tělech živých jenom něco mrtvých srdcí žilo. Ticho v chodbách, že se sluch i klame, že mní slyšet děsící jej hlasy, připomínající vzdechy známé, mluvící o chvílích bolně tklivých, budící zas staré, teskné časy. Jenom chvilkou slabý ruch dán tichu, když zde prasknou vetché rámce staré, na nichž podobizny mrtvých mnichů halí se už v časův barvy charé. Praskáť v nitru dřev těch ovetšelých, jak by postavy ty tváří zkamenělých netrpělivém, posledním ve hnutí přály sestoupit si s výší smělých, dojít konečného zapomenutí. * Zaduněly rány v staré, tmavé věži, každá mocně v tichý klášter zapadla, mrtvou chodbou letí, dál a dále běží, budit srdce, jež už dávno uvadla. Okna zadrnčí a v matném polosnění srdce v prsou stísněných se zaraduje, že to zvonů věčně bdících zvučné chvění zase další pokrok časův zazvěstuje. Každou hodinou a každou minutou kráčí blíže smír už s palmou svou, zpomínka však děsná prsa dusí, že to srdce ještě dosti zkusí, než se s poslední svou sejde minutou. 14
DUDÁK
l
Vyskočilo slunko, stojí v udivení, že ta mrtvá země více mrtva není. Hned se přimhuřuje, hned zas prohlídá; pod ním na zemi se v zimničném jak snění rychle stín se světlem v pruzích zastřídá. Padla hra ta mlada do osení. Osením za stínem pršek světla běží, za světlem zas v skoku jarní větřík svěží, za ním skřivan, za skřivanem píseň letí – stín a pršek, větřík, ptáče jako děti, skok a skok a již jsou přes skalinu, přes skalinu, hradu skalnou rozvalinu. Vše se zavířilo, jen ta skála němá, stará skála citů pro jaro víc nemá, němě, tiše v zašlost vlastní hledí, jak ten dudák, jenž tam v němých dumách sedí. Dudák zestár’, nahnulo se tělo, k zemi hledí vyhaslé to oko, v důlek zapadlé jak v hrob hluboko. Darmo pablesk zlatil zvadlé čelo, darmo skřivan vepěl v sluch mu píseň, darmo větřík zahrál s šedou lebky chmýří – kdo necítí více v prsou jarní tíseň, což mu po tom, že zde nové jaro víří! Ach což jesti taká bídná hlava stará jako sněžná voda z minulého jara! 15 Hyne, hyne v opuštěné sluji, ani v kruh lehýnký sebou nehne, když že větérkové lehcí nad ní dují, na slunko se dívá mdle a kalně, když však těžký vichor do ní lehne, hučí zhluboka a žaložalně. Staré myšlénky jak sváté listí hrčí, stará mysl nahou větví trčí, jak kdys vzrostla, k smrti trčet musí – stáří, stáří – jakž se ti vše hnusí! Hra ztichla. Němě zas se nebes báně k zemi kloní. Jen chvilkou slyšno bájné zadunění, když vzduch si v hravém, jarním polosnění lehýnce o báň nebes pozazvoní. Slyš, slyš, jak vzduch se hlasněj teď zas chvěje – toť zem omladlá šeptnou píseň pěje, toť jaro samo vzduchem zavířilo, slyš, jak to o báň nebes udeřilo – tak táhlý tón – a druhý – třetí – ne, to není již vzduchu chvění víc a jara snění, toť lidstva hlas, toť píseň – píseň svatá v to svaté ticho z dálky pozavátá! A opět ticho rozkládá se kolem, však náhle pronikavý zvuk zas letí polem, zvuk pozoun mocných, kotlů víření a vlašských píšťal smělé hýření. Jak orel, šíp když hvizdný letí kolem, jak v skalí lev, když honba hlučí dolem, vyskočí dudák. Tělo mladě vzpřímě a bujně vznesa staré svoje týmě 16 ve stranu hluku obrací se tváří; hoj život, život vzplál mu v starém těle, divoký život, plamem oko září, a na čele se kupí mračno celé. Teď pravou povznesl do výše ruku, jak by chtěl bránit blížícímu zvuku, a zlehka hlavu nazpět k týlu chýlí, jak sosna vrchol, když k ní bouře pílí. A blíž a blíž se cizí zvuk ten nese: hned lidu zpěv, trub veden hlaholem, hned víření zas bubnů v píšťal plese; zvuk splývá v zvuk, vzduch rozchvěn kolkolem – však znovu, znovu píseň začíná, a dudák zrak svůj v dálku napíná a slouchá táhlé písni bez oddechu, sám jak ta skála ztrnulý a němý. Vtom náhle trhnul sebou, sehnul k zemi a rukou sáhnul po dudáckém měchu, jak před blížící se když přede sečí si vojín sáhne k obrannému meči – a zase slouchá zvukům bez oddechu, sám jak ta skála ztrnulý a němý. 17
2
TROCHU LYRIKY
[19]
MALINKÉ LUIZE
1 1
 Ach bože, bože, dívčinky, vždyť srdce není kámen! – dvě znám já milé sestřinky a jsem už celý zmámen. Já včera spatřil Anninku a věrnosť jsem jí slíbil, a dnes? – dnes vidím Luizinku a vidím, že jsem chybil. 2 2
 To mladé krásné oko tak hloupě na svět hledí, že je v něm mnoho lidí a ti že mnoho vědí; a na dnu oka duše už strachem sotva dýše, že v čistou blánku oka svět zlou svou moudrost píše. 3 3
 To oko krásné, hloupé, ty rtíky ještě skoupé, ty tváře sametové, nedávno zoubky nové, ty všechny maličkosti jsou velkými vinníky, – nás velké moudré mění ve hloupé trpaslíky. 21 5 5
 Tvé velké černé oko, tvůj hustý tmavý vlas, a růžová tvá ústa, a mámivý tvůj hlas; to lilje šepotání se změnilo v tvůj hlas: „Až budeš moct se ženit, pak přijď, můj hochu, zas!“ 6 6
 Tvé velké černé oko, tvůj hlas mne odehnal, a hrdě vztýčím hlavu, a hrdě kráčím dál. A předce krok můj váhá a hledím dokola, zdaž velké černé oko mne nazpět nevolá. 22
ELEGICKÉ HŘÍČKY
3 3
 Hrom první mrakem rachotil – dej bouře, nebe milé, a než zas přejdou palné dny, slaď bouří líné chvíle. Aj kdyby bouře mluvit též ve zimních větrech směla, toť by má prsa zlednělá jen v zimě dýchat chtěla. 8 8
 Zdá se mně, že rozerve má prsa divá tíseň, rád bych k svému ulevení vpravil ji ve píseň. Marně ale hledám slova, marně ret můj doufá – je mně, jako mládci bývá, pro lásku když zoufá. 10 10
 Hned to slunko hřeje, hned zas studí mraky, v žití našem tak to vedem věru taky. Mnozí lidé lehce zapomenou bědy, jenom slunko vidí, když že nazpět hledí. 23 13 13
 Blaze tomu, komu krev se bujným kvapem nekvasí, jeho žití postupuje jak rok ve svém počasí. Běda ale tomu, který bujně mládí proskákal, bez léta a bez podzimu v náhlé zimě zaplakal. 22 22
 První jarní ptáče zase ve větvích si skáče, nebe první jarní slzu mladé zemi pláče. I v mém srdci chudém, holém první píseň skáče, oko – nebes odlesk – první slzu na ni pláče. 23 23
 Mlaďounké slunce zase poznovu se učí na větvích si proskákat, a bledé lidi, stěnou ováté zas pod vysoké nebe vylákat. A láká také srdce přežilá – své nepřátely – ku hře se květem, kdož nechtěl by se smířit se slunkem, s tím hravým, milým, krásným dítětem? 24 *
Na tvých ňadrech bílých, chladných Na tvých ňadrech bílých, chladných
 bílá růže spala, ach což jsem tě zdarma prosil, abys mně ji dala. Počkej jen, až hlínu hodíš na mé tělo zchladlé, třeba bys ji ráda vtiskla do mé ruky zvadlé. 25
Ve svatvečer po večeři Ve svatvečer po večeři
 vyšla tiše ze světnice, přistoupla tiše ke krbu. Srdéčko ji mladé bolí – kdož jí poví, kdož jí poví, zdaž ten hoch, na nějž si myslí, zdaž si také myslí na ni! Dnes krb nadchnut věštčím duchem, dnes se děvče pravdu doví, bude-li v něm oheň vidět, všechen statek její shoří, bude-li v něm hudbu slyšet, nechť si rychle věno strojí, uslyší-li modlícího, nechť se k smrti hotovuje. Bázlivě se děvče shýbá – slouchá – slouchá jak bezdechá, ruku k srdci přitiskuje. „Pověz ty mně v jmenu božím, jaký soud mne očekává!“ 26 Aj tu z krbu jakby kroky, krátký šramot a zas ticho – krátké ticho – ty můj bože – vždyť to hlas teď modlícího, vždyť to hlas je rozechvělý, třesoucí se otčenášek. K smrti zbledla – nazpět skočí – nemůž’ dál, neb náhle mužská silná páž ji obejímá, ohlídne se, v rukou hocha leží, na nějž stále myslí, pro nějž srdce její stůně. „O ty milá čarodějko, vždyť to já jsem otčenášek modlil se zde nahlas za to, že jsem tě konečně našel o samotě, beze svědků!“ 27
ČESKÉ NÁPĚVY
1 1
 Loučení, ach loučení, však tu trpkost znají všichni, kteří od milých loučiti se mají. „Není možná, duše má, bez tebe být živu, a až budu za branou, zasednu si k pivu.“ 2 2
 Prosil jsem ji o věneček, dát se jí ho nezachtělo, až snad zítra, až snad jinde, děvče tisíc výmluv mělo. Najednou ten věnec krásný dostal roztomilé poupě, a já koukal na ten zázrak velmi hloupě – velmi hloupě. 3 3
 Snem je ovšem všechna láska, předc mně spáti nedá; cítím ovšem lásky plamen, a jsem předce bledá! 28 „Tkanina jste, děvčata vy, z nejtenčích to nítí: každé plátno bledne více, čím víc slunce svítí!“ 4 4
 Jak divné je to v světě, když chytrá hlupce miluje, že barvu v bledosť změňuje a hlupec zdravím květe. A divné je zas v světě, když chytrý hloupou miluje, že barvu v bledosť změňuje a ona zdravím květe. 5 5
 Lidé povídali, že to vítr pláče, – a to moje srdce výská si a skáče. Lidé povídali, že se počlo tmíti, – a to moje oko radostí se svítí. Lidé povídali, že se zcela stmělo, – a to moje děvče věrností se stkvělo. 29
3
VERŠE ČASOVÉ
[31]
VESELÁ BÍDA
Přerozkošný život mám, kdož mi roven, všech se ptám? Hektor vyje, macek mňouká, děcko vříská, žena brouká – hopsa, hejsa! pravím vám: rozkošný to život mám! Co nám schází, co nám jest? My jsme dva a dětí šest! Ve dne nouze, v noci bída, není kůrka, není střída – nuže tedy, co nám jest? Krkův osm a jedna pěst! Nemám prádlo, nemám šat – aj, taškáři, sper vás kat! Co kde bylo, pobrali jste, na boháče jako byste byli trhli – styďte se! vždyť nás zima roztřese. 33 Pod hlavou mám čepici, kajda dělá svrchnici, a však mnohý tolik ani nemá k těla přikrývání, na holou si lehne zem – aj, toť já přec pánem jsem! Na spadnutí boudu mám, zpuchřel kryt a přehnil trám; nu, když spadne, bude dole, odstěhujem se do pole – zdarma světlo, teplo, byt: světe, rač mi z cesty jít! – 34 *
Když zpředu dívám se tak po sedadlech, Když zpředu dívám se tak po sedadlech,
 tu rmoutí mne i těší, že kolem tolik zdravých obličejů a tlustí že jsou Češi. Když zezadu zas po hlavách se dívám, tu rmoutí mne i těší, že vidím všudy sílu pěkných vlasů a málo pěkných pleší. 35
BÁSEŇ SUBJEKTIVNÍ
Moudří páni vytýkají, že jsme příliš subjektivní, vzorem že jsou pěvci dávní, TI že byli objektivní. Inu ovšem, ty můj bože, kdo jak dítě na svět troubí, neví ovšem, že se světy v jeho vlastním nitru sroubí. Přikládejte k vzorům dávným lineály jako klacky, buďte vzorni, objektivně pějte historické facky! Nám však nechte subjektivní, nevzornou a hloupou píseň, vždyť my taky necháváme na pokoji vaši plíseň! 36
ČILI: „KAM OBŽERSTVÍ SVÁDÍ“
1 1
 Athény staré, hellenské, slavné až k době naší, byly tak as jak Beroun náš, jenomže trochu krasší. V takovém městě maličkém, kdeže se všichni znají, vždycky pro radosť obecnou někoho v posměch mají. Buď je to blbec obecní, nebo i pijan velký, ba snad jen lenoch natáhlý, chytající tu lelky. O každém jeho slovíčku, o každém vědí kroku, ohýbají se chechtotem, chytají tučných boků. 2 2
 Na příklad tedy Diogén! Krátce jen mluvit budu, beztoho každý z vás to ví, muž ten že bydlil v sudu. 37 Proč? inu že rád víno pil; že však se práce štítil, grošů pak tedy nebylo, aspoň rád víno cítil. „Na sucho“ se tak opíjel, pouhým jen z vína čuchem, jak když se sytí kuřáček studené dýmky puchem. 3 3
 Ovšem tím stát se musilo, pořád že byl jak zpilý, divné že věci vyváděl, tuze byl rozpustilý. Kdysi šel s světlou lucernou po nejživější cestě, otázán v smíchu odvětil: „Člověka hledám v městě.“ Nad tím, že přec ho nenašel, ač se kol lidé shlukli, málem by byli téhož dne Athénští smíchy pukli. Nebyli sami hlupáci? Dobře děl muž kýs perný: „Člověka v světě nenajít dovedeš bez lucerny!“ 38 4 4
 Víno, jak známo, s člověkem ledajak zadovádí, také však pouhá na ně chuť člověka leckams svádí. Přišel kdys tedy do Athén Alex, jenž nazván Velik, a šel se pro žert podívat na Diogenův kbelík. „Vypros si milosť nějakou, uskutečním, co snuješ!“ „„Odstup mi trochu se slunce, příliš mne zastiňuješ!““ Nato si – praví dějepis – Alex svou bradu hladil, patrno, že svou lichotou Diogén pána zvnadil. Takhle však pánu lichotit, byť to i Alex Velký, dovede – mírně řečeno – karakter jenom mělký! 5 5
 Dostal as dobré zpropitné, mějme to za věc jistou, protože chtěl se ihned stát vládním pak žurnalistou. 39 V majetku svém měl džbáneček – „To je mně proti srsti – zbytečnou nač tu nádobu, vždyť mohu píti z hrsti!“ Co tím chtěl říct? Chtěl jenom říct, „z ruky že jí a pije“, z něho že tedy byla by výborná „reptilie“. 6 6
 Jistě ho také přijali: před pány hlubně smekal, lidem však smrděl jako pes, jako pes kousal, štěkal. Ba já se věru nemýlím, jistě byl taký vinník, vždyť mu pak všichni říkali „mrcha psí“ čili „kynik“! 40
4
PROTI SMRTI
[41]
PAN SMĚLÝ
Dle skotského motivu
Pan Smělý náhle v noční čas se z cesty vrací domů, a vidí v jizbě zouvák stát, pár vysokých bot k tomu. „Ty, ženo, odkud boty?“ ptá se. „„Co boty? – boty!““ ona zase; „„můj bože, což jsem slepce si či blázna muže vzala? Vždyť jsou to kusy trouby jen, jež jsem dnes s kamen sňala!““ Však hlavou vrtí si pan Smělý: „To jsem přec jakživ neviděl, by trouby podšvy měly!“ Pan Smělý jizbou pokročil až k dřevěnému stolu; na stole leží spodnička a klerika pospolu. „Ty, odkud klerika?“ on ptá se. „„Co? – klerika že?““ ona zase; „„můj bože, což jsem slepce si či blázna muže vzala? Vždyť jsou to plinky pro dítě, jež mně dnes sestra dala!““ Pan Smělý ale: „Hloupé křiky, přec jaktěživ jsem neviděl já plinky na knoflíky!“ 43 Pan Smělý ještě zapošel, až kde je stlané lůže, a vidí – neměl vidět by! – zde nějakého muže. „Ty, odkud je ten muž?“ on ptá se. „„Co muž? – že muž?““ hned ona zase; „„můj bože, což jsem slepce si či blázna muže vzala? Vždyť je to nová kojná jen, již matka dnes poslala!““ Však tuze mrzut dí pan Smělý: „Já o kojných jsem neslyšel, že tonzuru by měly!“ 44
LEGENDA O SELSKÉ PRAKTICE
„Od pondělka do soboty čteno tedy šest mší svatých – stará taksa – jen šest zlatých – nehledímť já na novoty!“ Proti děkanovi sedláček rozpačitě hledí na sáček. „„Budou-li jen platny, víte-li!““ „Jakžpak nebyly by, příteli, svatá mše nám ve všem vypomůže! Nyní ale se vědít může, k jakému jste dal číst účeli?“ „„Inu, velebníčku, – já mám v stáji vola; je mu chlapu jako v ráji! Dostává, co mu jen hrdlo ráčí, mláta, otrub, sotva žlab že stačí, přec je mrcha jenom kost a kůže. Nu tak pomyslím si: rozum muže všude konečně přec nedostojí; a tu pravím tedy k ženě svojí: čerte ďáble, copak dělat máme, nejlíp bude snad, když vyprodáme? – 45 Žena na vola si k stáji zajde, a pak praví: Snad se něco najde! – Nechme prozatím všech lektvarů – víš co, muži, dojdeš na faru! Děkan soudek odhora až dolů, ztloustl tak jen od samých mší svatých – dejme jich též něco svému volu, snad se vyplatí nám těch pár zlatých!““ 46
NAD HROBEM
Nad hrobem prázdně zejícím lid u rakvičky kleká, lid hadrovitý, chrtné tváře; a otec hlasem chvějícím promlouvá na hrobaře: „Jdi, jdi mně pro faráře a rci, že hrob již čeká na svaté vykropení, a rci – já nevím, co ti dím, však rci, že jistě zaplatím, teď že zde groše není, že není nikde práce, – jdi, rci mu jenom krátce, že nemocna je žena a všechny kouty prázné – jdi – jdi – mně slovo vázne!“ a z hloubi pozastená. Zrak neurčito upjatý, zub pevně v ret je zaťatý, tvář bledne, zas se pýří: to není otce zoufalost, již převrhla se v hněv a zlost a v nitru hněv jen víří. Již hrobař jde. – „Žeť přicházíš! Nu přijde farář, přijde? „„Až na krejcar prý vysázíš, dřív z domu že nevyjde! Když prý byl u tvé ženy s pánem bohem, že viděl stláno pod ní jako stohem, a kdo prý ještě má tak plné lože –““ 47 Muž v řeč mu strašně zakleje a nohu v hlínu zareje – „Nechť ale zhynu třeba v roce – však nemůž být v tom tak přestrašná vina! buď kněz ten proklet „jménem boha otce“ a proklet zase „jménem boha syna“ – a po třetí: „svatého ducha spolu“ – a teď mně kluka spusťte tedy dolů!“ 48
KE KONCÍLU!
Aj tedy v Římě přec po dlouhém čase na oslu lidstvu sjeli jste se zase? Již všichni pohromadě blíž i z dáli, vy chytřejší než všichni v světě lidé, vy zpupnější než všichni světa králi, a hnusnější než všichni světa židé? Jste všichni, všichni zde v tom pestrém davu, vy jedni v černém tupé noci havu, a druzí bílí líčená jak běhna, a třetí hnědí jako liščí stehna, a čtvrtí rudí zpaření jak raci? – nuž na kolena, darebáci! Již na kolena, v kal a bláto tváří! Ty, Pie, stoletý ty hnusný lháři, úmore lidstva, šedivý ty vrahu, ven – ven! a klekni tam na města prahu, a předříkávej, ruce vzepna vzhůru – tam k lidstvu vzhůru! – a vy za ním v kůru: „O běda nám, o běda, třikrát běda!“ Když lidstvo přišlo prosíc k hospodinu: „„Nás mrazí, bože, srdce lidstva chladne, dej novou lásku, sic to srdce zvadne!““ bůh poslal lidstvu po svém velkém synu křesťanské nové lásky teplý plášť – my strhli plášť, co povlak pro své křeslo, my lidstvu za něj dali horší zášť a k ukrutnějším bojům nové heslo – o běda nám, o běda, třikrát běda!“ 49 „O běda nám, o běda, třikrát běda! Když lidstvo přišlo prosíc k hospodinu: „„My slepnem, bože, duch náš slabne – slabne, dej pravdu novou, ať víc neochabne!““ bůh volnost – rovnost poslal po svém synu – my na tu pravdu, jak když tygr skočí, my nehtem vytrhli jsme lidstvu oči, myšlénky v dětech už jsme povraždili, otrocké hlupství vzhůru k nebi zdili – o běda nám, o běda, třikrát běda!“ „O běda nám, o běda, třikrát běda! Ve jmenu boha, v nějž nám není víra, jsme chtěli stát se pány všehomíra; svět byl nám krámem, zbožím všechna sláva, i z Panny svaté nevěstku jsme učinili, jež čistotou svou pro nás vydělává! My šťastné dědiny v paličský popel kladli, my ženu každou smilstvem pošpinili, my chudině i tvrdý mozol kradli, my vraždili jen pro chuť, jak ta zmije – sám jedovatý blesk nám s rukou krev nesmyje – o běda nám, o běda, třikrát běda!“ – Teď jděte! – ne však nazpět v lidstvo více, vy nikdy nespatříte lidské více líce! – ven do pouště, vy ke všem pustě tvrdí, a má-li poušť snad přece milosrdí, nechť horské hromy vzdechy vaše zhluší, nechť věčný led proud slzí zmrazí v kámen, nechť kočka pouště vysápne vám duši – Amen! 50 *
Kdys přišel telegramek úřad na nebeský: Kdys přišel telegramek úřad na nebeský:
 „Buď sláva otci Žižkovi! – Já, národ český. Odpověď: „Vy tam v těch Čechách našich potomci: vy nejste národ, vy jste holomci!“ 51
5
Z POSLEDNÍCH VERŠŮ
[53]
(BOŽENĚ ULÍKOVÉ)
1887
Sviť slunce jasně Ti v Tvůj jara čas, sviť teple v letě Tvém, v žně Tvoje zas, a dvojnásobně mile sviť Ti do podzimi, a plno ještě jasu až do pozdní zimy! 55
DŮM VE VLADISLAVSKÉ ULICI
14. 6. 91.
Když jenom z procházky se vracím zase domů, jakž náhle pohled jasní mysl často tesknou! Dům zdáli již se na mne pousmívá, dvě okna vstříc se přívětivě lesknou, z každého záklenku a pažení a lomu se na mne přátelský kýs skřítek dívá. Ta šedá zeď mi dí: „já nepřátelům bráním!“ ta zdřímlá střecha prá: „já před živly tě chráním!“... již v duchu slyším, jak se kroky síní rozlíhají, jak klika jasně cvakne, jak si dvéře zazpívají – a spěchám... spěchám... Ach jakž možno jen, že lidé jsou, jimž přece den co den se v srdci láska jejich ku domovu a láska k vlasti neprobouzí znovu! 56 DOSLOV
[57] V pozůstalosti Jana Nerudy stále ještě nalézáme básně, fragmenty, koncepty, náčrtky dosud nevydané, dosud neznámé. Je to zásluhou našich předchůdců, kteří se na kolektivní úkol nás všech dívali ještě jinak, než jak se na takové své povinnosti díváme my. Roku 1923 jsem se jako začínající literární historik odvážil souborné edice díla Jana Nerudy a radil jsem se a prosil jsem o pomoc, u kdekterých dveří jsem mohl zaklepat. O přispění jsem požádal tehdy také Ignáta Herrmanna, jenž přece Jana Nerudu znal, byl s ním v redakci Národních listů a stal se prvním vydavatelem jeho odkazu. A Ignát Herrmann byl ochotný, radil a koresdoval se mnou, ale nejpodstatnější své tajemství si nechal pro sebe: že má u sebe básníkovu pozůstalost. Nevím, proč to udělal, nechápal jsem takovou žárlivost, jak dosvědčuje má skoro třicetiletá musejní prakse, a nová, mladá generace takovou žehravost teprve asi nepochopí. Kdyby byl Ignát Herrmann pozůstalost Jana Nerudy neuchovával sám pro sebe, mohly být už všechny tyto dodatky dávno obecným majetkem. Tato neveliká edice mých doplňků k básnickému dílu Jana Nerudy je již v pořadí druhá. Prvý příspěvek jsem otiskl nejdříve v Lidových Novinách r. 1936 a pak r. 1937 v soukromém tisku Jaroslava Picky. Jsem si vědom, že tato hrstka květů i trnů z různých sézon nemůže nijak už pozměnit nesmrtelný portret básníkův, ale přesto ji nepokládám za bezvýznamnou a zbytečnou. Znovu se nám tu utvrzuje naše představa tvůrce, jenž úporně pracoval o každém svém verši a jenž nebyl spokojen s každým svým napsaným řádkem. Všecko, co jsem nalezl, s jedinou výjimkou zavrhl, odložil, sám sobě kritik nejpřísnější. Sbírečku jsem výrazově nebo látkově rozdělil do pěti oddílků. Do prvního jsem dal romantické začátky, kdy nepromlouval jenom heinovec, ale i máchovec; další zlomky lyricko-epické a meditativní básně Mnich nám to dosvědčují stejně jako báseň Dudák, uvázlá prvním zpěvem. Druhý oddíl tvoří drobná lyrika, pro niž máme tolik obdob v Knihách veršů a jež je pro mladého Jana Nerudu tak typická. Cyklus Malinké 59 Luize je zde rozhojněn o báseň pátou a šestou (otiskuji vše, co z něho nyní známe), k Elegickým hříčkám přibylo šest dalších, jimž jsem po- ponechal původní pořadové označení; jedna báseň bez titulu a cyklus výsměšné lyriky České nápěvy uzavírají tento oddíl.Třetí oddíl všelijak glosuje a stíhá bídu a nezřízenost lidskou: báseň Veselá bída není však z pozůstalosti Herrmannovy, nýbrž z Humoristických listů, kde vyšla r. 1858 anonymně: jsou to verše Nerudovy, jak nám dokazuje list, jímž básník tento svůj příspěvek pro „Humóry“ doprovodil. Nejvýznačnější z našeho celku je oddíl čtvrtý: ostře protiklerikální, hodný autora brožurky Šílení v klášteřích a protipapežských feuiletonů. Končím jej epigramem bez nadpisu, rovněž příznačným pro Jana Nerudu: básník, který tolik miloval svůj národ a svůj lid, odvážil se zde útoku na tento národ, – ale nemylme se, je to útok jen na někdejší jeho vůdce, však je dobře známe. Fr. Lad. Rieger byl jeden z nich a mladočeští politici nebyli lepší: Janem Žižkou a husity se oháněli neustále, ale Žižku a jeho cepníky nemohli mít nikde jinde než v papírových a řečnických tirádách, neboť jim přece záleželo i na řádech, hodnostech (až po členství v c. k. Akademii) a zejména na finančních úspěších. Poslední oddíl přináší po všech předchozích verších, napsaných do konce let sedmdesátých, pouhé dvě drobnosti z let, kdy vznikaly Zpěvy páteční. A jsou dokonce datovány obě dvě: prvá,čtyřverší památníkového rázu, byla napsána r. 1887, druhá dokonce téměř in articulo mortis, 14. června 1891. A tato poslední báseň tohoto nevelkého, ale přece jen podstatného souboru nerudovských parerg a paralipomen nám splývá v jedno s tím, čím k nám mluví Zpěvy páteční. Je v ní také výsledná básníkova moudrost dlouhého putování, mnohých omylů, drtivých neštěstí i závratného štěstí: láska k domovu. Je to drobnokresebná parafráze Lásky, Země kalicha, Lví stopy i té hrdinské hymny, v níž vlá náš rudý prapor s tím bílým vedle polem. V Praze 17. června 1944. M. N.
[60] OBSAH 1. Z PRVOTIN ...A zas jsme na pavlači seděli...9 Mnich (Fragmenty)12 Dudák (Fragment)15 2. TROCHU LYRIKY Malinké Luize21 Elegické hříčky23 V tvých ňadrech bílých...25 Ve svatvečer26 České nápěvy28 3. VERŠE ČASOVÉ Veselá bída33 Když zpředu dívám se...35 Báseň subjektivní36 Čili: „Kam obžerství svádí“37 4. PROTI SRSTI Pan Smělý 43 Legenda o selské praktice45 Nad hrobem47 Ke koncílu!49 Kdys přišel telegramek51 5. Z POSLEDNÍCH VERŠŮ Sviť slunce jasně...55 Dům ve Vladislavské ulici56 DOSLOV59
[61] JAN NERUDA DRUHÝ SEŠIT VERŠŮ Z POZŮSTALOSTI
Tyto knižně dosud nevydané básně Jana Nerudy zredigoval a doslov napsal Miloslav Novotný. Rytinu Dalibora Chatrného vytiskl Mirro Pegrassi. Z písma Veneziana vysázel a na papíru Pannekoek vytiskl roku 1944 Jaroslav Picka 26 výtisků.
E: mk; 2004 [63]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Novotný, Miloslav; Picka, Jaroslav
(Tyto knižně dosud nevydané básně Jana Nerudy zredigoval a doslov napsal Miloslav Novotný. Rytinu Dalibora Chatrného vytiskl Mirro Pegrassi. Z písma Veneziana vysázel a na papíru Pannekoek vytiskl roku 1944 Jaroslav Picka 26 výtisků.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 64