XLV. Nad blázincem věž se stíhlá vzpíná,

Jan Neruda

XLV.
Nad blázincem věž se stíhlá vzpíná,
Nad blázincem věž se stíhlá vzpíná,
jako pomoc s nebes dálných vzývá, či jak nade rovem spustlým leckdy matkobijce ruka vyschlá čnívá.
Což ti za živa zde pohrobení, což jsou matkobijci mezi nimi? – Ovšem! – Chtěli nad věhlasnou matku, nad přírodu býti moudřejšími. 57