Slaměný vínek
Před mrzutým soudcem děvče stojí,
studem, strachem oči k zemi klopí,
vyhaslé má oči, bledé tváře,
na rtech hřích a v tvářích hříchu stopy.
Soudce pokračuje: „Pověz nyní,
co ta stébla asi znamenají;
skrývala’s je na prsou svých – jisto,
že cos zvláštního ta stébla tají!“ –
Děvčeti se náhle oči zrosí –
„„Ovšem, že cos tají – ty můj bože!
dalo mně tři stébla na památku
troje slzami provlhlé lože.
[83]
První stéblo, zde to žluté, dlouhé,
líhávalo se mnou na otepi,
když umíral v náruči mé slabé
hladem nebohý můj otec slepý.
Druhé rudší, kratší vzato z lože,
na němž bratr u vězení zchřadl;
drahý bratr živil mne i sebe,
měli hlad jsme a – můj bratr kradl.
Třetí nejkratší a nejbělejší,
jediná to památka mně zbyla
z lože, na němž matka beznadějná
mrtvé jsem své dítě porodila.““ –
84