Kéž dobudu si jmena věčného,
Kéž dobudu si jmena věčného,
kéž vydobudu všechnu světa slávu,
bych nesmrtelností pak ověnčil,
o otče drahý, syna tvého hlavu!
Byl’s jedním z těch, jimž svět náš věnem dal,
by pro život se o den oloupili,
a za ten hřích, že žít a cítit chtí,
se vlastní krví bídně vykoupili.
Tvůj život pestrý byl a bohatý
a přemnohé jsi přežil utrpení,
a když si páni spánkem hověli,
budilo chudáka tě kůropění.
120
A práce celé jaké ovoce? –
Že zaplatil’s si místo vlastním v hrobě!
Kde jiným po radostech oddech dán,
tam po otroctví mír zakoupil’s sobě.
Nad hrobem strmí prostý, černý kříž
a čtoucím ochotně tvé praví jmeno –
tak bude kříž ten sedm let tam stát –
pak bude také jmeno zapomněno.
121