O nechte mne v mé hospůdce
O nechte mne v mé hospůdce
jen tiše dále píti;
když mně nic po vás, nač má vám
předc po mně něco býti?
174
Vás ke všemu, co svatého,
ctižádost jenom víže,
však já – já nejsem schopen té
nečestně čestné tíže.
Z vás vždy je jeden polobůh
a druzí blbí skopci,
již přisahají na slovo
a slepě za ním hopcí.
Já nemám sebe za boha,
vím ale, co z vás žádný:
když plný džbánek vypiju,
že nejsem pak už prázdný.
Já v hospůdce své králem jsem
a vše mne zde poslouchá,
třeba mne někdy sklepnice
z přátelství loktem šťouchá.
Mé království je chudé jen
a není pozlaceno,
však všechno dobré i vše zlé
poctivě zaplaceno.
Až přijde ale činů den,
však já vám leccos zkazím –
pak hybaj, sic vám kovaným
svým džbánkem hlavu srazím!
175