IX.
Buď požehnán, ty lístku první,
Buď požehnán, ty lístku první,
jenž ve smaragdu bujné zdobě
jsi zrak můj s životem zas spoutal
po té tak teskně dlouhé době!
Buď požehnána, písni první,
jež vylétla’s z lesního houští
a zvonkovou svou mannu sila
po srdce mého zprahlé poušti!
Buď požehnán, paprsku první,
jenž s oblohy v má prsa skanul –
vždyť tebou duch můj ztrouchnivělý
zas v tichý modrý plamen vzplanul!
A je mně teď, jak vzduch by nesl
na vlažných vlnách bájné hlasy,
jak po slunce by zlatých prškách
se třepotaly dávné časy.
[18]
Jak kolem hlavy šplounaly by
zas dětské písně, smavé zkázky,
jak žila by zas matka moje
a hladila mi černé vlásky.
Jak by se ke mně naklonila:
„Jsi mi tak bledý, dobrý hochu,
hleď, kolem vše se směje, volá –
jdi, dítě, ven a hraj si trochu.“
19