V.
Náš kraj se ženil dnes, bral oblohu si slíčnu,
Náš kraj se ženil dnes, bral oblohu si slíčnu,
a vyzkušení lidé staří praví,
že kdo chtěl přihlídnout, moh’ vidět tuze,
jak oba dávno již jsou láskou žhaví,
moh’ lesklé zřít jich hledy, slastné chvění,
moh’ pozorovat, jaké mají schůze
za lesův obzorem, ba až tam hory na temeni.
Hned z rána obláčkové, bílí jako z vlny,
po širém nebi sem tam houfně stáli,
a na to k pochodu se seřadili
jak šnůry perel, v nekonečnou dáli.
Pak na nevěstu šlojíř dali barvy šedé,
a na vůz s vranými ji mraky posadili –
prach ve kotoučích letí po zemi a svatba jede.
[36]
Před svatbou muzika svou jasavou hrá píseň,
bouř do koní svým modrým pere bleskem,
hrom po nebesích z těžkých kuší střílí –
a svatba k předu jede s divým třeskem.
Kde lidská obydlí, již okna odvírají
a honem za svatbou si povyhlédnout pílí
a šepcí s úsměvem si blaženým: „Bůh žehnej kraji!“
Již svatba přelítla, jen skvoucí deštná vléčka
se za nevěstou táhne ku obzoru.
Jak vínku zdoba v půli roztržená,
od hory temene až dolů k boru
hle! květoucí se duha oble kloní,
a pod ní, bouřným deštěm osvěžená,
zoraná pole krásně jako čerstvý chleba voní.
37