III.
Ach, jaké to blaho: poležet
Ach, jaké to blaho: poležet
zde na drnu poblíž boru,
a s zlatými dát se hvězdami
do šeptného rozhovoru!
Ty třepotné, smavé hvězdičky
tak čiperně na mne hledí –
ach prosím Vás, je to pravda vše,
co lidé prý o Vás vědí?
Že maličké Vy prý hvězdičky
jste obrovská samá těla –
a od jedné k druhé prý sto let
a k některé věčnost celá?
Což nevidím, jak jste drobounky
a v jakém jste k sobě skladu? –
já – nahoře být – bych kamenem
Vás přehodil celou řadu!
7
A že prý jste věčném ve reji
a přes steré skokem míle? –
ej musilo by tu hluku být
a šumu za noční chvíle!
A zatím tak němě spřádáte
svou života tichou dumu –
když vesele prstem zaluskám,
je věru v tom více šumu!
8