ZPÍVAJÍCÍ LABUTĚ.
Mé choré vidiny se trápí v noci divné
a černou hladinou mé duše tiše plovou,
jak spících na vodách když labutí sníh živne,
jsa oblit měsíce tou září fosforovou.
Ó sněhy živoucí vod černých na sametu,
ó tiché labutě jak víly poblouznilé,
vy bílé milenky všech exotických květů,
všech hvězd, jež prší k vám v hloub jezer láskou spilé,
Vyvy sestry lotosů, čím trápíte se němé,
kdy z luny opály těl vašich na lilie
se roní třesoucí, ó rcete mi, kam jdeme
s tím sněhem našich snů, jenž luny světlo pije?
Mých písní labutě, jež v noc mdlých, těžkých vůní
jste němé trpěly, juž vzleťte ve klín luně
nad samet černých vod, nad snivých květů tůni;
mé duši ulevte, jež nervosami stůně, –
Toutou písní zakvilte, tou sněžnou poesií,
již z davu pochopí snad nervosní jen ženy
a sladce bolestnou pomalou agonií
tak zvolna zemřete svým zpěvem usmrceny!...
[7]