ZPÍVAJÍCÍ LABUTĚ.

Otakar Auředníček

ZPÍVAJÍCÍ LABUTĚ.
Mé choré vidiny se trápí v noci divné a černou hladinou mé duše tiše plovou, jak spících na vodách když labutí sníh živne, jsa oblit měsíce tou září fosforovou. Ó sněhy živoucí vod černých na sametu, ó tiché labutě jak víly poblouznilé, vy bílé milenky všech exotických květů, všech hvězd, jež prší k vám v hloub jezer láskou spilé, Vyvy sestry lotosů, čím trápíte se němé, kdy z luny opály těl vašich na lilie se roní třesoucí, ó rcete mi, kam jdeme s tím sněhem našich snů, jenž luny světlo pije? Mých písní labutě, jež v noc mdlých, těžkých vůní jste němé trpěly, juž vzleťte ve klín luně nad samet černých vod, nad snivých květů tůni; mé duši ulevte, jež nervosami stůně, – Toutou písní zakvilte, tou sněžnou poesií, již z davu pochopí snad nervosní jen ženy a sladce bolestnou pomalou agonií tak zvolna zemřete svým zpěvem usmrceny!... [7]