TY VÍŠ...

Otakar Auředníček

TY VÍŠ...
Ty víš, co nocí dlouhých bez naděje jsem probděl často s divým žalem v hrudi, jak okem ztrhaným jsem zřel, jak chvěje se světlo hvězd a v moje srdce studí. Ty víš, co slzí na tvé listy padá, co polibků tvou bledou stužku kryje, co praví mi tvá růže, která zvadá, kdy v duši zvedá bolesti se zmije. Ty víš, čím byla’s v smutné poušti této pro zbloudilé mé srdce rozervané, a přec jen pro vždy zničeno a kleto je to mé štěstí dávno pochované. 94