BÍLÝ MOTÝL.

Otakar Auředníček

BÍLÝ MOTÝL.
Tak, nech se k nohám tvým mne schvět v té chvíli, kdy měsíc rudý nad hor hřbet se zvedne a sotva na tvé tělo zírá chvíli, hned šílenou svou láskou k tobě zbledne. A vyšle vzdechů svých motýly bílé, jež na kraj kol a na tvé tělo sněží, a v zoufalé své lásce poblouznilé on nabodnout se chce na hroty věží. A ráje oponou zří na tě dlouze všech andělů nádherné oči hvězdné, ti na ráj zapomní v divoké touze, jim objetí tvé zdá se blaho bezdné. Jich touhy slzy smutných do rybníků, v hloub moře se co zlaté perly noří, jest každý květ pln slzí v okamžiku, jenž v kadeře tvé vplést se touhou hoří. Tak nech mne k nohám tvým se schvět v té chvíli, a luny svit, na růžích tvého těla jenž míhá se jak velký motýl bílý, nech líbat mne – až vylíbám ho zcela... 52