HOCH.

HOCH.
Ó ústa růžová, zrak, v kterém nebe dřímá a tvář, v níž klidná zář a prvé sladké snění, ó hochu, patnáct jar ty máš, v nichž žádná zima, neb v hloubi duše tvé vše v paprsky se mění. Ty nedbáš, ať je zář, neb vichr lká, neb hřímá. Ty neptáš se, proč potok padá do hlubiny; v soulad tvých myšlének jen on svou hudbou zvoní; co tobě do toho, proč pták letí v kraj jiný, vždyť s vzduchem vonícím ti příroda v hruď roní jen světlé barvy své a žádné, žádné stíny. A já tě miluji a myslím, mořem klasů až půjdeš podvečerv podvečer jednou za zvonů znění, že potkáš dívku tam, jež bude mít zrak v jasu, a ty ji obejmeš a v tichém opojení svou hlavu položíš do zlata její vlasů. Tak byly moje sny. Však dneska smuten, bledý zříš na mne dojemně a bloudíš v lesů hloubi, a mluvíš s potoky, tvá duše na výzvědy jde s laní plachou tam, s květinami se snoubí, a v noci ve hvězdách čtou hasnoucí tvé hledy. Pak jednou na večer vše pochopil jsem rázem, kdy tebe přistih’ jsem nad listem veršů plným. 79 Ti slzy tryskly v zrak, pak žár, pak divým mrazem jsi zachvěl se a zřel pohledem vzdoruplným jak stál jsi, nevěda nad jakým stojíš srázem. A šťastné snění mé, že rolník budeš klidný se náhle změnilo. Ó hochu, nevíš ani co tobě sklamání chystá tvůj osud bídný, že lépe básní všech na hnědé kypré pláni rýt pluhem, jenž jak stříbro v slunci plane vlídný! Ó dítě, v propasť tu kdo také tebe vlákal, bys pro list vavřínu se léta marně shýbal, bys zaň své štěstí dal? A jak se večer smrákal, co jako bratra jsem tě v nadšení svém líbal, já nad tvým osudem dlouho a trpce plakal! 80