VEČERY.

Otakar Auředníček

VEČERY.
Jsou v kraji večery, kdy zvonek volá v ladu a tón ten najednou nás v pláč a jásot žene, a nazpět k vesnici se vrací chasa mladá po cestě luny září skvostně postříbřené. A kdy u kapliček, kde voní staré lípy, si student s milenkou přísahá věčnou lásku, co na kraj dálný kol své luna střílí šípy, že plane, stříbrnou jak na se vzal by masku. A kdy u dvorů vrat lid v zadumání sedá, o jednu brázdu víc, jenž voral dnes v své čelo, a jak noc – černý pták – nesmírná křídla zvedá, on hledí v propasť tmy dlouze a neveselo. A smutný český lán ve černou hmotu srůstá s tím nebem, z něhož hvězd zářivé slzy pryští nad těmi prosbami, co štkají česká ústa v tu noc, v níž bez ozvěny v moři mlh se tříští. 40