Zpívající labutě (1891)

Otakar Auředníček

Diplomatická verze Ediční verze
ZÁBAVNÁ KNIHOVNA.
VYDÁVÁ F. POPELKA.
SVAZEK I. OTAKARA AUŘEDNÍČKA ZPÍVAJÍCÍ LABUTĚ.
V POLIČCE. NAKLADATELSTVÍ F. POPELKA KNIHTISKÁRNA. 18811891.
[2] OTAKAR AUŘEDNÍČEK
ZPÍVAJÍCÍ LABUTĚ
V POLIČCE. NAKLADATELSTVÍ F. POPELKA KNIHTISKÁRNA. 1891.
[3] K. B.
[5]
ZPÍVAJÍCÍ LABUTĚ.
Mé choré vidiny se trápí v noci divné a černou hladinou mé duše tiše plovou, jak spících na vodách když labutí sníh živne, jsa oblit měsíce tou září fosforovou. Ó sněhy živoucí vod černých na sametu, ó tiché labutě jak víly poblouznilé, vy bílé milenky všech exotických květů, všech hvězd, jež prší k vám v hloub jezer láskou spilé, Vyvy sestry lotosů, čím trápíte se němé, kdy z luny opály těl vašich na lilie se roní třesoucí, ó rcete mi, kam jdeme s tím sněhem našich snů, jenž luny světlo pije? Mých písní labutě, jež v noc mdlých, těžkých vůní jste němé trpěly, juž vzleťte ve klín luně nad samet černých vod, nad snivých květů tůni; mé duši ulevte, jež nervosami stůně, – Toutou písní zakvilte, tou sněžnou poesií, již z davu pochopí snad nervosní jen ženy a sladce bolestnou pomalou agonií tak zvolna zemřete svým zpěvem usmrceny!... [7]
BÁSNÍCI.
– Jaromíru Boreckému. –
Jsou básníci, již písně všední pějí, již fraze staré opakují davu a jiným všem se s pohrdáním smějí a vznešeně do výše pnou svou hlavu. Lhou citů bouře, ukazují rány, jichž nemají, jež u jiných kdes zřeli. Pln sebevědomí je žvast jich planý a všedních lidí dav je nadšen celý... A jiní jsou, již píší veršů málo, jichž duše jsou vždy choré nervosami. Jak sten Chopina cos v jich verších válo... Ti probdí celé noci pod hvězdami. Ti šlehy šílenství v svých tonech mají, jich duše zraní všední svět a sprostý, tak že v svém jaru zpět se ubírají, by změnili se v samé hvězdné skvosty. 8
BOZI.
Noc byla, slavíků v níž perly tonů zněly, mdlé vůně dýchaly z květů v ty pozdní chvíle, kraj v rosy opálech a vílách mlh snil celý, číš luny lila zář svou jako víno bílé. V té noci magické, tam u zahradních dveří jí děl: „Mám tak tě rád“ a přivinul ji k sobě, jí zlíbal retů mák, vlas, jenž jak noc se šeří, a kous’ ji do ouška, tak zmaten byl v té době. A když to nervosní on objal tělo její, tu bylo mu, jak mizel kol by vesmír celý... Ó něha retů těch! Nechť v propasť nejhlouběji se sřítí hvězdná změť, on pohrdá vším smělý! On sám teď bohem jest; jak směšně vesmír prázdný! A přec za chvílí pár on v hrobě bude hníti, a pak – ó v nebi ten jak z nás si dělá blázny! – zas jiní na chvíli se bohy budou mníti... 9
V ZÁVOJÍCH.
V měsíčních svitů závojích labutě koupou křídel sníh na safírových, mystických jezerech tichých, hlubokých. Když vidím mramor ňader tvých se chvěti v krajkách hedbávných, – v měsíčních svitů závojích labutě koupou křídel sníh... Když z očí tvojích zelených svit řine se do nocí mých i do mých písní šílených, tu zdá se mi, že dřímu tich v měsíčních svitů závojích. 10
MODLITBA.
Noc hluboká na svatou českou zem ukládá věnec nesmrtelných hvězd, zem rodná spí, klid v drahém srdci svém, a každý povzdech rosnou perlou jest. I český lid se v spánek ukládá, a v rány hrozné tichý smír a klid a hvězdná záře zvolna upadá, že netušíš kol tisíc srdcí mřít. V tom velkého cos chvěje noční tmou jak cepů dunění a pozdní zvon, a letí k hvězdám s písní hlubokou, již šeptá nyní retů milion. To český sedlák teď se modlí v snech za rodný kraj, jenž staletí již klet, ta modlitba jak velký, svatý dech, jak anděl bílý klesá v hvězdný svět. Je čistá jako poraněný pták, kteréhož pláči nikdo neodolá – a přec ten lid náš, v slzách drahý zrak – tak staletí již marně k nebi volá! – 11
SNĚNÍ.
– K. Švandovi ze Semčic. –
Mdle složit v křeslo o půlnoci tělo, Chopina nervosy kol slyšet vát, jichž mrtvé kouzlo znova rozeznělo pod rukou, kterou musíš zbožňovat, – Myšlenkymyšlenky nechat s kouřem cigaret v modravé neurčité světy mizet, v japonském salonu se zmámen chvět, žeň exotických, divných vidin sklízet – A luny září chladnou, fosforovou milenky hlavu ozářenu zřít, v té choré hudbě blázna vášní novou zmámenou duši nechat opojit... Pak dlouze nechat poslední kvil znít, milenky tělo zlíbat, lyru živou, a do těch vášnivých polibků vlít svou celou duši mdlou a zádumčivou... 12
KDE JSTE?
– Jaroslavu Kvapilovi. –
Ó slavíci uprchlých let, kde jste, kde vyzněl ten váš kvil, kde doplál luny žlutý květ, za něhož sbor váš toužil, snil? Kde ukončen váš mdlý je let, vy trubaduři nočních chvil, – ó slavíci uprchlých let, kde jste, kde vyzněl ten váš kvil? Kde vaše kostry jsou, jež zpět šly v země klín, v neznámý cíl, zda básník, jenž je všemi klet, se z vašich koster narodil, ó slavíci uprchlých let? 13
HUDBA LÁSKY.
Tuberos vůně z těla tvého vane, to vůně mdlá je, sytá, opojivá, svit měsíce ti z hloubi očí kane, kdy v srdci noci slavíků sbor zpívá. To vůně mdlá je sytá, opojivá, to hlazení je dlouhé tak a líné, kdy v srdci noci slavíků sbor zpívá, kdy líbám hedbávné tvé brvy stinné. To hlazení je dlouhé tak a líné, na ňadrech tvých kdy duše omdlelá je, kdy líbám hedbávné tvé brvy stinné, vše zmizí pod závojem vzdušné báje. Na ňadrech tvých kdy duše omdlelá je, tu není mne ni tebe, nic víc není, vše zmizí pod závojem vzdušné báje a jest jen velký záchvěv rozblažení. 14
STARÁ PÍSEŇ.
– Karolině. –
Po čemsi neznámém jsem toužil, chlapec bledý, jenž nervosní již byl měsíce září divnou, kdy večer chodil jsem vždy dojmů na výzvědy, jež v záhy sestárlé mé duši nyní živnou. Již tehda hlídal jsem vod černých na sametu sníh bílých labutí, hvězd svit jak růže vodní, a na hladině zřel směs exotických květů a touhou podivnou jsem toužil kamsi pod ní. Však nejvíc zpíjela za letní noci vlažné – kdy vůně syté mdlé, svit luny fosforový mne vábil jako Nil na podzim ptactvo tažné – mne lásky předtucha a jakýs život nový. A víly bílých mlh, mé lásky visiony, to byly zbožněné, po nichž jsem hynul touhou a nikdy neskojen jsem v noci polštář vonný sil slzy zoufalé po celou noc tu dlouhou. A pak jsi přišla ty, v niž vtělily se vilyvíly mých nocí blouznivých, tys přišla čistá, mladá, – a teď buď jenom noc, v níž chci být láskou spilý, než smrť nás probudí na prahu eldorada. 15
NÁMĚSÍČNÍ.
Jak bílí ptáci na římsách se starých domů kolébají, kdy luny světlá růže v tmách jak ženy bílý prs se tají. Kdy v ložnic těžkých záclonách polibků vodopády hrají, jak bílí ptáci na římsách se starých domů kolébají. Ku květu luny láskou plají, do lůna nebe spějí v snách, poutníci v nebes končinách, vyhnanci měsíce tam lkají jak bílí ptáci na římsách. 16
ZVADLÉ RŮŽE.
– A. Schlaghammerovi. –
Tak vše se v tmu a bahno ztrácí, cit, obraz, báseň o jaru; já Byrona při licitaci kdys koupil za pár krejcarů. Pak ssál jsem z listů rozervaných té nedostižné něhy žár, jak divnou vůni z růží planých kdys za mladosti prchlých jar. V tom zlisovaná kytka zvadlá ze žlutých listů skanula, jak zašlé lásky píseň spadla, jež knihou touto vanula. Já zved’ ji, ač se rozpadala ta kytice ze zašlých dob, v níž rosa lásky dávno plála, než kdosi klesl v tmavý hrob. Ji, pěvče velký, on sem vložil, sem mezi růže písní tvých, když tvého žalu čásť též prožil a v temnou dál se ztratil tich. 17 Jak ty nad kroužkem vlasů hnědých, on skláněl nad ní těžkou skráň, rýt slzy do těch tváří bledých, květ zvadlý cítil pálit v dlaň. A teď tvých písní žhavé růže, i jeho květ jest všední cár, jejž hloupý kdos si koupit může a zničit za krejcarů pár. Mně balvan tlačí ňadro chudé, keř vyrvaný mé srdce jest, co teprve z mé písně bude, kde cíl, kde hrob, kde konec cest?... 18
VIOLETA.
V podzimní večer, kdy lkal usedavě mrazivý vichr pustém po nábřeží, šel v divadlo jsem. Traviata právě se hrála. Cítil jsem, jak bolesť leží v tom srdci mém, a rozervání divné, a smutná jedna melodie živne. Mne neschvátila tklivá hudba v snění; do hlediště se vnořilo mé oko, kde jeden zjev mne nutil k přemýšlení a vryl se do mé duše přehluboko. Byl to jen dívčí zjev, květ, který stůně, v němž trochu bolu a hřbitovní vůně! Ji viděl jsem, jak zrakem zoufajícím na Violety zírá utrpení, a kukátko zas tiskne k bledým lícím, by zakryla slzu a rozčilení, a jak se chví, jak růže lístky bílé, ty ruce vyhublé, jež zasmušile Uvadlouuvadlou růži drtí mimovolně. A při dusivém každém zakašlání se sevřely ty suché rety bolně, a kalné oko v divném zadumání zří v prázdno děsné, v hroznou propasť, která před její duší otvírá se šerá. 19 A přec jí sotva šestnáct májů celých přelétlo přes květ mladé hlavy snivé, a kráčí juž v jeseně osamělých kolejích dál, a v poušť jí zádumčivé se stele listí chrastící a žluté, té růži, rosou lásky nedotknuté. Když poslední tón zachvěl domem táhle, tu smutné její oko divě vzhledlo. Své myšlénky a hoře neobsáhlé to choré dítě ztajit nedovedlo. Pak jako stín se ku východu kradla; na místě jejím zbyla růže zvadlá. Já tehda vzal tu růži umačkanou a zamyslil se nad ní dlouho doma, já viděl ještě, truchlivě jak planou těch očí hvězdy hasnoucí, já rtoma jak rosou vlažil, k životu ji lákal a blázen nad ní po celou noc plakal. 20
MRTVÁ VŮNĚ.
Při vějíře tvého parfumu, jenž voní dlouhých deset let, na onu vůni vzpomenu, již z ňader tvých jsem cítil chvět. Tu opojnou vůni vějíř vsál v svůj těžký hedbáv vybledlý, by ji tu vál, když prchly v dál ty ručky, jež ho pozvedly. A růžových, lehkých figur shon, rej amorettů rozmarných v svých barvách vždy má bledší tón a sešlou něhu věcí mdlých. A jenom ta vůně vane dál a dráždí nervy stále víc, bych jed té vůně v slasti ssál, když vzpomínkám jde duše vstříc... 21
HREJ CHOPINA...
Hrej Chopina a rozkvil moji duši, hrej zahalena v lehkých závojích, pod nimiž oko samet těla tuší, v nich nech se chvět měsíčních svitů sníh. Krb pro tvé nožky ruce mé se stanou, já lehnu si k tvým nožkám jak tvůj pes, hrej nervosy, mou opij duši štvanou, hrej smrti řev a smyslnosti ples! Tou hudbou vilnou vyplň síň kol celou a mezi tím se dlouze líbat nech, dej rozkoš novou mi, smrtelnou, smělou, v níž možno zhynout v lásky záchvěvech. Hrej, až tě strhnu na své srdce zmámen v ples rozkoše, v němž budeš slastí lkát, vlož v hudbu tu panenství celý plamen a jdi pak do kláštera mřít se kát... 22
MODERNÍ BÁSNÍCI...
Kdy korouhvičky zrezavělé na hřebenech střech chřestějí, já myslím na vás noci celé a sny mé o vás blouznějí. Ó moderní vy šílencové, jichž duch na jedy bohatý vždy chrlí písně divné, nové, jež jsou jak ďábla sonáty! Vy, démona již máte tóny a zas pel křídel andělských, v jichž písních znějí staré zvony a blasphemií trpký smích, Jimžjimž oči koček duši spletly a luny vysál mrazný lesk, vy blíny, jež jste náhle zkvetly kdes na okraji pustých stezk, Vyvy, hašišem již spíjíte se, lkáte při hudbě Chopina, jichž písní posměch v tmách se třese jak pekla temná ozvěna, 23 Jichžjichž noční divé evokace jsou plny zjevů umrlých, a vaše sny a vaše práce v tmách zmizí zase předčasných, Jichžjichž myšlének loď v Sibiř plove, když ztratili jste kormidla, – já zřím vás v noci prosincové jak bledá, hrozná strašidla!... Vy, jichž tvář histerická hoří, jimž v očích ztrnulý plá lesk, jak náměsíčným, jichž zjev noří se podél domů arabesk... Vy zjevy nocí mých, ó rcete, je pravdou vašich básní jed, že srdce žen a vše je kleté, že bůh i nebes trůn je klet?... Jste šílenci neb démonové, jste meteory, hvězdná změť, či antikrista předchůdcové? Jen hrob dá na to odpověď... 24
HUDBA VEČERA.
– B. Hlaváčovi. –
Na ňadra hor den lehá zkrvácený co k skonu jeho zvonů srdce kvílí, v tmy clonu, již noc na mdlé kraje chýlí, jak mlhy země vzdechy jdou a steny. Vzduch výdechy je květů přesycený, v dne sklonu ptáci duše vypustili v směs tónů, jež se květům v kalich vlily, z nichž každý velkou slzou potřísněný. Hvězd zlatí ptáci v obzor nezměřený se rozlítli, slyš, zpěv jich nocí šílí; teď duše básníků svou mají chvíli, tmy koupel má jich zástup rozčilený. Kol mlhy vinou se jak nahé ženy, jež stíhá měsíce svit, motýl bílý, má duše v noci půvab zasmušilý se vrhá jako plavec opojený. V dne sklonu ptáci duše vypustili, co k skonu jeho zvonů srdce kvílí. Hvězd zlatí ptáci v obzor nezměřený, v tmy clonu, již noc na mdlé kraje chýlí, se rozlítli, slyš, zpěv jich nocí šílí.... Kol mlhy vinou se jak nahé ženy... 25
PÍSEŇ.
Všech ptáků, již zde vůbec byli, je souzvukem tvůj sladký hlas, jenž směje se a prosí, kvílí a lká a láká mne vždy zas. A všechny růže, které zvadly, své vůně vmísily v tvůj dech a rudé lístky své, jež spadly, na tvojích zavinuly rtech. A hvězdy světů všech se lesknou na dně tvých očí, moří těch, z nichž cítím vanout dumu tesknou, co na dno jich až padám v snech. A noci pouští, na Sibiři ty noci, z kterých vane mráz, v tu noc, v jíž tmě mé rety hýří, v tvůj černý změnily se vlas. A mrtvá těla opojivých a nesmrtelně krásných žen se vdechla do tvých tvarů snivých, při nichž je duch můj okouzlen. 26 A přec to vše se změní v bláto, jež hnusný červ ssát bude snad za nocí, v nichž hvězd kane zlato, co jiní budou láskou plát... 27
MŮJ BŮH.
– K. B. –
Nech kleknout mne tvých ňader ku oltáři a z poháru tvých úst pít víno štěstí, nech hostie tvých rukou k rtům mým vznésti. Tvé oči jsou mi věčné lampy září. Nech blouditi mne v kostele tvé krásy, kadidla vůni dech tvůj v sobě chová... Jak noc, jež hvězdná všechno skryje znova, ty na mne spusť své tmavé, husté vlasy. Tvé tělo, po němž v žhoucí touze kvílím, jež prochvívá tvé duše velké božství, se zdá mi chrámem mramorovým, bílým. A jako fanatik svou hlavu slože do klína tvého, divou láskou zšílím pro tě, má touho, jediný můj bože!... 28
ZELENÉ OČI.
Tvé oči zelené lesk mají fosforový, tvé oči zelené, to opály jsou živé, lesk mají fosforový, v noci zádumčivé kdy slavíků zní zpěv nad mrtvých lásek rovy. Zní zpěv nad mrtvých lásek rovy duší mojí, zní zpěv, když smaragdy tvých očí vidím planout, nad mrtvých lásek rovy cítím slzy kanout, co jako šílenec vždy líbám ruku tvoji. Vždy líbám ruku tvoji, jež tak božsky malá, vždy líbám ruku tvoji sladkou, vonnou, žár sálá mými rty, kdy vlasů tvojích clonou jak černým vějířem tvých zraků tyrkys sálá. Jak černým vějířem teď hvězdy mrakem třpytí, jak černým vějířem vaň vonnou svojí kšticí. Teď hvězdy mrakem třpytí, pojď, v sny laškující se budem kolébat ve vlasů tvojích síti! Ve vlasů tvojích síti ráj mým snům plá nový, ve vlasů tvojích síti, v noci zádumčivé se zvolna utiší bolesti moje divé, kdy slavíků zní zpěv nad mrtvých lásek rovy... 29
VEČER.
– R. Kronbauerovi. –
Jak českých srdcí steré slzy žhavé hvězd krůpěje se chvějí v noci tmavé, nesmírně smutný ohlas pozdních zvonů ve vzduchu zůstal chvět pln smutných tónů. Chumáče bílých chalup nocí svítí, z nichž časem bdících psů zní dlouhé vytí, a vlna tmy se na kraj pustý vrhá, ten kraj svým smutkem srdce z prsou trhá... Za okny chalup zda pláčete zticha, neb zda vám z kronik zašlá sláva dýchá, neb v tupý spánek zda vám padá hlava? Jest jak noc hvězdami sny duše žhavá? Já v kraji smutku k vám se šinu blíže a náhle jak zřím na rozcestí kříže, tam v tělo matky, jež se pod mnou klene, to zdají se mi dýky zaražené... 30
HROBY PŘI MĚSÍCI.
V stříbrné moře sporá tráva žlutá hřbitova mění se, to čaruplný je pohled úchvatný, a hroby staré jsou moře toho bílé, tiché vlny. A kříže černé do tmy smutně trčí, to stožáry jsou lodí, které v moři juž tonou dlouhý čas, a jenom stožár nad vlny hltavé se smutně noří. To smutný obraz krásy neskonalé! A hroby v stříbře luny tiše plají, to vrchy Alp jsou neznámého světa, jež nad zemí se tady pozvedají. A vstoupit na ně noha má se bojí, neb pohled dolů v propasť možný není, jen na ty hřbety hor cizího světa své perly měsíc řine v tichém snění. 31
CHORÉ RŮŽE.
– Fr. X. Šaldovi. –
Vy choré růže chantanu, jimž na lících plá pudru prach, vy máte něhu satanů a histerických růží nach. Na řasách perských divanů neb ve průhledných záclonách, vy choré růže chantanu, jimž na lících plá pudru prach. Pak mizíte jak ptactva tah... Oh, kdy vás vidět ustanu, jak v nemocnice pustinách vadnete v smutných hodinách, vy choré růže chantanu! 32
ZVONŮM VÁNOČNÍM.
– J. Braunovi. –
Ve vás jsou skryty tužeb miliony jak zníte v daleký a teskný klid tak hluboce – ó modlete se zvony, ó modlete se za ten český lid! Váš zvuk zní tím, co srdce lidské tají, horoucí prosba v tónech vašich jest – čím ruce chudiny se pozvedají, tím voláte do nesmrtelných hvězd. Když zazníte v šeř sladkou svojí zvěstí i žebrák nejchudší tu v ňadrech svých pocítí kousek ztraceného štěstí, cit závisti mu náhle v srdci ztich. A český sedlák – ten se modlí s vámi a věří v blaho vlasti bědné tak... ó zněte zvony, zněte krajinami – jak na ně padá věčný, černý mrak! Mé srdce s vámi vždy se vřele modlí za národ ten, jejž rukou krvavou tisíckrát na kříž utrpení vbodli, až nebe vzplálo rudou záplavou! 33 A znějí ve vás českých srdcí stony, kdy všude tma a žádný, žádný svit – kéž nezní marně! – Modlete se, zvony, ó modlete se za ten český lid! 34
PIANISTCE.
Chopina miluj, jenž jest hudby Baudelairem, polibky jeho ssaj při luny lesku. Jak úder srdce jeho každý tón chví šerem. Slyš choré srdce to a plné stesků!... Jak luny bílá zář do květu, jenž se zrosí, té hudby brilliant ti v kalich srdce kane, čím víc tvé srdce bude mít té božské rosy, tím více vůně v něm a svaté záře vzplane. 35
U JEZERA.
Zář hvězd se stkví jezera na hladině, jež leskne se jak noci oko tmavé, květ každý perlu rosy chová v klíně, a slavík lká své písně usedavé. Zvon vesnice, jenž marně k nebi plakal, stich’ dávno juž, a chalup okna vzplála, a bílý měsíc srdce v snění lákal, a sytá vůně z požatých luk vála. Zář bílých hvězd jezera na hladině jak vodní růže třásla se a chvěla, a slavík lkal a kvílel v lesa klíně, jak chtěl by srdce vyzpívat si z těla. Byl jako básník, který nepochopen své vlastní písně vínem vždy se spije a v samotě v stín myšlének svých stopen profanním davem nepovšimnut žije. 36
HUDBA NOCI.
Květ zlatý měsíc nad hor svah se chýlí, noc zvolna jde, jí slavík v klíně kvílí, a tóny jeho v květů kalich vlily se jako perly, jež by víly pily. V té chvíli vzplanul luny opál bílý v květ sněžné růže, po němž básník šílí, ten zbylý z romancí dob zasmušilý trubadur, jemuž naslouchají víly. Noc pílí v kraj, jenž luny světlem spilý, a milenci v té chvíli spějí k cíli, a skryly hvězdy a se ponořily do jezer, v nichž pak žily dál a snily. Noc pílí v kraj, jenž bílý světlem spilý se chýlí v jív, mlh víly, s jichž rtů kvílí zpěv milý. Luna chýlí srp svůj bílý nad čelo noci, která spěje k cíli. 37
ZÁPADY.
Ty nádherné západy na nábřeží, kdy do krvava nebes lem zřím rvát, kdy z nitra sešlých starobylých věží žal český počnou srdce zvonů lkát, – Tyty západy, kdy nad zemí již sklání kdos vějíř stínů krášlený hrou hvězd, kdy v lemu nebes ono rudé plání vějíře toho zářnou zdobou jest, Tyty západy, jež v tmy klín zřím se svrci, jež v moři krve v hrob se navrací, to odlesky jsou milionů srdcí, jež denně na té zemi krvácí... 38
VÝKŘIK.
Na nebi tiché hvězdy sněží, jak žlutá růže měsíc plane, a na sta starých, šedých věží noc nesmírná a smutná kane. A každá věž ta hrot svůj ostrý mi do hloubi až srdce vráží, bezlisté stromy jako kostry jsou smutné noci mrtvou stráží. Jak pěstě zaťaté jich hnízda do noci hrozí zádumčivé, na římsách domů vichr hvizdá, to volání je smutné, divé. A celé těchto hlasů moře, pláč, klení, vzdechy, naříkání, ten výkřik, jímž lká české hoře, mě přehlušuje bez ustání. 39
VEČERY.
Jsou v kraji večery, kdy zvonek volá v ladu a tón ten najednou nás v pláč a jásot žene, a nazpět k vesnici se vrací chasa mladá po cestě luny září skvostně postříbřené. A kdy u kapliček, kde voní staré lípy, si student s milenkou přísahá věčnou lásku, co na kraj dálný kol své luna střílí šípy, že plane, stříbrnou jak na se vzal by masku. A kdy u dvorů vrat lid v zadumání sedá, o jednu brázdu víc, jenž voral dnes v své čelo, a jak noc – černý pták – nesmírná křídla zvedá, on hledí v propasť tmy dlouze a neveselo. A smutný český lán ve černou hmotu srůstá s tím nebem, z něhož hvězd zářivé slzy pryští nad těmi prosbami, co štkají česká ústa v tu noc, v níž bez ozvěny v moři mlh se tříští. 40
SPLEEN.
Co činit? – Nuda. Večer níží se na ulice blátivé, mou síní stínů sbor se plíží, postavy spité, klátivé. A síň má, ta je rakev velká, v níž nadějí mých pohřben tlum, víc jediná již píseň nelká z mé choré hrudi k nebesům. Co činit? Mám snad verše čísti, v nichž moderních je nerves jed? Ty mými nervy stále svistí a srdce otravný je květ. Mám s Baudelairem tu noc prošílet neb při Chopina hudbě lkát, slavíky cítím v srdci kvílet, a místo mozku hvězdy plát. Neb v novou lásku snad se vrhat a ssát na ňadrech vnadných žen? Mně nemožno již víc se strhat, tím žárem mozek roztaven... 41 Těch vizte řadu podobizen, těm ženám do klína on vtek; z plamenů lásky velkých tryzen jen popel jest můj ostatek... Co činit? – Luny prs se chýlí ke rtům žíznivých básníků, jimž duší ve větvích v ráz kvílí sbor pobloudilých slavíků. Mám pobožnou snad báseň stlouci, by směl mne chválit kritik spád?... To raděj v duše své kraj mroucí já půjdu noc tu prozoufat! 42
LETNÍ NOC.
Jak srdce vyrvané ve mracích zívá, svou roní krev, jež v jezer hloubi splývá, to slunce mrouc jak hrozná rána živá. Jak duchů dech se mlha na zem schvívá. Je zvonů hudba zvláště sladká, tklivá, očima hvězd se noc juž na zem dívá, jak nahých, světlých žen mlh plná niva a paseka je, u níž slavík zpívá. Je květů vůně těžce opojivá; za takých nocí hluboce se snívá, vše velebné, co hloubi duše zrývá, kol zní jak melodie sladce snivá. Pak harmonie divá duší znívá, vír mlh ji rozechvívá, vábí, kývá, kdy noc tak velká bývá zádumčivá a hvězd vždy více mívá jak se stmívá. 43
VŮNĚ.
– K. B. –
Ty těžké vůně, které z květů kanou za letních nocí mdlé a opojivé, kdy velké bílé hvězdy do tmy planou a slavík lká své písně smutné, snivé, Tyty těžké vůně nocí všech i květů do sebe vsálo tělo tvoje bílé, to plný vůní chrám a plný vzletu, na jehož prahu sním za noční chvíle... 44
CO TOBĚ ŘEK’ BYCH...
Co tobě řek’ bych, pro to slova není. Zda tónů všech zářivý soulad může andělských křídel vystihnouti chvění, neb vůni, kterou večer dýší růže? Co tobě řek’ bych, pro to slova není. To božství rád bych vdechl do svých písní, jež z očí tvých mi na dno duše kane, kdy na mne zírají řas černých třísní... Tu vůni, která z tvého těla vane, to božství rád bych vdechl do svých písní. Tvé tělo, z alabastru vása bílá, z níž dýchají všech zahrad bílé květy, mou duši vlnou vůně vyplnila. Mně kouzlí mystické a divné světy tvé tělo, z alabastru vása bílá. Nech dlouze líbat mne tvé nožky malé, ty nožky, jež jsou jak dva mladí ptáci, v tvých očí stínu ve sny neskonalé nech se mne schvět, kdy svět se kol mne ztrácí, nech dlouze líbat mne tvé nožky malé! 45 Nech být mne bohem na krátkou jen chvíli, a pak rád rozbiju číš duše svojí, v sny skolébej mne, anděle můj bílý, a v lůně opojném ložnice tvojí nech být mne bohem na krátkou jen chvíli! 46
NOTTURNO.
Ty prsty tvé, jež poupata jsou růží, truchlivě blouzní po klavesáchklávesách bílých, chorobný nápěv, jimž se dech mi úží, se proudí z pian útrob zasmušilých. Jak úder krve každý tón se chvěje v umění srdci, k němuž teď se chýlí tvá světlá skráň, co měsíc v síň tvou zeje jak mrtvoly obličej děsně bílý. A jak tvé prsty, jež jsem líbal dlouze, přes klávesy bloudějí s něhou milou, mé tělo hned se chvěje v divé touze se změniti v klaviaturu bílou. 47
PTÁCI.
Kdes v pralesích u jezer safírových jsou zvláštní ptáci, jichž hlas stříbrný je, jichž rod z paprsků luny fosforových prý žije. To nejsou ptáci, jsou to duše bludné těch básníků, již záhy sešíleli, již nervosní se v noci mrazné, trudné v snech chvěli. To ptáci jsou, již nikdy nezmírají, již po smrti své ssají visiony a kadence, a náměsíčné lkají vždy tóny. A mé až srdce vylká píseň slední a roztrženo kdesi vykrvácí, kéž mezi vás nad svět ten vzletne všední, ó ptáci! 48
OLTÁŘ.
Vždy v meziaktí prázdnou na terassu snít chodím na chvíli, kdy hvězdy mrazné v noc planou jako v ženy tmavém vlasu svit démantů. To světlo až v mé prázdné vždy srdce pálí, úsměv ničí v líci a v srdci budí jednu píseň zoufající. Mně chrámem zdá se být to nebe hvězdné, v něm jako oltář černý do tmy vstává zjev Hradčan majestátní, v noci bezdné tam divné stíny zrak můj rozeznává, a jako smutné svíce u oltáře tam z hrobů českých králů mystická plá záře. A vidím, jak před oltářem tím modlí se český lid v chalupách chudých, bídných, před oltářem, jejž znesvětil vrah podlý přemnohou vraždou, kdy pohled hvězd klidných to smutné jeviště mi ozařuje a mého bolu moře v novém přílivu je. Mně je to oltář přesvatý, v němž leží prach našich králů slzou posvěcený, a lvové z kamene tu svatosť střeží. A nad tím oltářem v klid nezměřený jak bílá hostie v tom měsíc vchází a zvonů teskný úder srdce moje mrazí. 49 Jak v prosbě zoufalé dvě spjaté ruce mostecké věže smutně do tmy planou; a myslím vždy: to lká kdos v staré muce zde po staletí pro tu matku štvanou. Pak noc jde, hvězdy démant v tmavém vlasu, měsíce světlo padá na terassu. 50
SEDLÁK.
Tak o sloup opřený stál v němém vytržení, jsa spitý září tou, jež vála mu kol hlavy, dnes chýlila se skráň mu v tajůplném snění, a místo srdce jak by měl kus uhlu žhavý. A zvedli oponu. Co vše tam zřel v té chvíli! Tam viděl osudy své bídné matky štvané, jak v kronice je čet’, kdy hvězd svit planul bílý, a noc se hroužila v ty chaty zadumané. A nevýslovný smutek duši jeho schvátil, slz rosou přetékal květ jeho srdce čistý, kdy zřel, jak praděd jeho kdys vše drahé ztratil, a kroniky své zřel zde vytržené listy. Do noci zoufalství se v němém děsu řítil, kdy popraviště zřel a postavy tam hrdé všech českých šlechticův; on vše to v ňadru cítil, a marně svíraly se selské dlaně tvrdé. Chtěl vzkřiknout na kata, jenž roztínal v té chvíli mu srdce v ňadrech též, kdy zněl zvuk bubnu vzteklý... V tom zarděl se, neb zřel, jak v posměchu kdos chýlí se nad ním potupném – jen slzy dál mu tekly. 51
BÍLÝ MOTÝL.
Tak, nech se k nohám tvým mne schvět v té chvíli, kdy měsíc rudý nad hor hřbet se zvedne a sotva na tvé tělo zírá chvíli, hned šílenou svou láskou k tobě zbledne. A vyšle vzdechů svých motýly bílé, jež na kraj kol a na tvé tělo sněží, a v zoufalé své lásce poblouznilé on nabodnout se chce na hroty věží. A ráje oponou zří na tě dlouze všech andělů nádherné oči hvězdné, ti na ráj zapomní v divoké touze, jim objetí tvé zdá se blaho bezdné. Jich touhy slzy smutných do rybníků, v hloub moře se co zlaté perly noří, jest každý květ pln slzí v okamžiku, jenž v kadeře tvé vplést se touhou hoří. Tak nech mne k nohám tvým se schvět v té chvíli, a luny svit, na růžích tvého těla jenž míhá se jak velký motýl bílý, nech líbat mne – až vylíbám ho zcela... 52
VIDINA.
Když noc je hluboká jak víry tvojích zraků a kolem smrtný klid jak v srdci vybouřeném a déšť hvězd zlatých padá z klína bludných mraků, snů dech mé duše lyrou táhne dlouhým stenem. A náhle slyším cos jako když hedbáv šustí, a luny fosforová zář, jež v síň mou padá, jak nevidná když dlaň závoje bílé spustí, v šat bělozelený mé milenky se skládá. A z proudů černé tmy noc vlas jí splete tmavý a odlesky všech hvězd skrz stín těch vlasů hoří, snů černí motýli zří obrys její hlavy, jí v šatů záhyby se tvář má v štkání noří. A vůně těžké, mdlé a sladké, spíjející, jež z těla jejího v těch dlouhých nocech vály, kol chví a zdá se mi, na růžích jejích lící jak rty mé horečné by parfum lásky ssály. A závoj víc a více hustší luna skládá a v dlouhé hlazení na tělo klade ji mi, a v kouzlo toho snu má těžká hlava padá a tisknu k sobě ji se zuby zaťatými... 53
CHOPINOVA ROMANCE.
Sed hudebník si bledý ku klavíru, Chopina romanci nám počal hrát, do tónů nervosních divného víru mé duše atóm omámený pad. Kol v lichotivá křesla rozložily nádherné ženy zázraky svých těl, v mdlé náladě, v smyslných touhách snily, jichž odlesk ve vlhkých jim očích chvěl. Té hudby dandysmus vyžilý, zmdlelý, ta sladkobolná sytosť vášní všech, ty vůně žen se v tónech těch kol chvěly, jež naslouchaly v touhy záchvěvech. Ty tóny prsty nevidné to byly, všech žen těch mladá těla hladící, jež v chvíli té s tou hudbou souložily mdle rozkoši vždy znova vábící. A potom poslední když povzdech trysk a hudba zmlkla, tu tak mdlo mi bylo, žen tisíce jak na ňadra bych tisk, jimž v klín mé celé mládí veproudilo. 54
NAD MRTVOLOU HEREČKY.
Noc jedna hluboká tvé žití zastřela, to drama života dohrálas docela – já v smutku němém nad tebe se skláním. V tvém čele hrobový a velký leží klid, a světlo u tvé hlavy počíná juž mřít, a ret tvůj chví se divným usmíváním. Dřív jásalo ti vstříc těch lidí na tisíc, když spil je v šílení lesk tvojích zřítelnic – ten pohled nyní zcela potrhaný. A to jsou všechno teď jen snové ztracení, a zejtra bez hluku v té smutné jeseni tě vyneseme k spánku na Olšany. Tvým žitím prkna byla. Nyní z prken těch tvá chudá rakev jest, v níž v dlouhých, smutných snech pod zemí tou se budeš zachvívati. Truchlivým světlem svým ti měsíc hladí skráň – tvé oko zírá zpět v zašlého žití pláň, kde jak tón zvonů vše se v mlze tratí. A z žití směšné hry ti zbylo v chladný hrob jen kvítků několik uvadlých, z dávných dob od toho, jejž jsi milovala kdysi. A je to vše a dost je toho v rakev tvou, neb ostatní vše lež, a brzy vyhynou všem z paměti tvé bledé, snivé rysy... 55 A z žití prázdného ti zbude zvonů dech, jež kvílí hluboce v nádherných večerech, a v brázdách rovů smutná zář hvězd bílých. A poznáš, že ten život sen byl bláhový jak píseň slavíka, jež v tiché hřbitovy se hrouží plna tónů zasmušilých. A v smutné jeseni svit luny zapadlé až zvolna opře se v ty hroby vychladlé, pak poznáš marnosť žití ztraceného... že hra ta byla jen marná a zpozdilá, a bolem zachví se tvá lebka vyhnilá, až zcela pochopí to prázdno všeho. 56
***

Hvězd slzy žhavé ve věčnosti klíně, Hvězd slzy žhavé ve věčnosti klíně,
 vždy večer zří na bledou tvoji krásu, na oči smyslné, jež planou líně, když slzy slasti roním do tvých vlasů, hvězd slzy žhavé ve věčnosti klíně. Jsou vůně vlažné, které z tebe vlají, kdy pro tvé nožky krb jsou moje ruce, kdy opálové slzy květy mají, ty písně, které pěji v sladké muce, jsou vůně vlažné, které z tebe vlají. Ty královno mých snů dlíš v srdci vůní, jež z těla tvého bílých růží ssaji a poupat prsů, na nichž slasť má trůní, mých písní vůně tebe objímají, ty královno mých snů dlíš v srdci vůní. Ty milenka jsi slunce hasnoucího, jež krve své ti slední růže hází, kdy veliký mír kraje tichnoucího jen zvonů kvil mystický doprovází, ty milenka jsi slunce hasnoucího. Snad těší tě to divné poblouznění, že ono pro tě zvolna vykrvácí, snad spijí tě ta krev, to velké mření?..mření?... Že všechno láskou pro tě v noc se kácí, snad těší tě to velké poblouznění?... 57
MĚSÍČNÍ NÁLADA.
Hvězd mříží luny siná tvář zelené vlny lije zvolna, co zem, jež stopena v tu zář, je bledá jak nevěsta bolná. A kraj je zcela ponořen v to divné světlo fosforové a písní mojich teskný sten teď po zelených vlnách plove. To miasmy hořící tmou, dech morfia to plane bílý. Smrtelně bledé květy jsou, to snad jen kostry růží zbyly. A jako mlha zelená to nad zrcadlem vod se chvěje... Slavíka píseň šílená lká, jásá, sténá a se směje. A utrápená nervosou má duše v světlo to se noří, zněj, jásej, vylkej duši svou v safírů rozpuštěných moři. 58
JAK V NOCI BÍLÉ LUNY KVĚT...
Jak v noci bílé luny květ, když září v tmavý jezer klín, tvůj obličej mých do vidin a v jezero mé duše hled’. Pták srdce mého počal pět, jsa stajen ve tvých vlasů stín, jak v noci bílé luny květ, když září v tmavý jezer klín. Mých písní motýl křídla zved, v let hned spěl z ňader zřícenin, by v tmě tvých vlasů do vidin, v moře tvých snů směl vždy se skvět, jak v noci bílé luny květ. 59
KOUZELNÉ NOCI.
Jsou noci, které zvláštní půvab mají, kdy hvězdy zvláště velké v nebi hoří, mlh závoje kdy hudbou ticha vlají jak plachty lodí plujících v tmy moři. Jsou noci plné mdlých a těžkých vůní, kdy tichem divné sladké tóny vanou, květ měsíce kdy v lůně nebe trůní, slz opály kdy s výše na zem kanou. A noci ty jsou k tomu utvořeny, bys líbal nožky, rty a oči snivé, bys hlavu mdle položil ve klín ženy, ssál toho klínu vůně opojivé. By’s v očích žen hvězd odlesk zářný zíral, svou duši stápěl v poesie moři dřív než bys pak po celý život zmíral ve všednosti a v denní prósy hoři. 60
PÍSEŇ.
Rád slyším ženců zpěv tak tklivý, něhyplný, kdy českým krajem letí v dál nad klasů vlny, kdy zvonek večerní hlubokým tónem padá v lada. Ten zpěv, to lidu mého slavičí vzdech tklivý, kdy šero ukládá se v zádumčivé nivy, kdy dívky cestou jdou, nad níž se měsíc chýlí bílý. Co tklivé poesie v zpěvu tom se třese, kdy v stříbře měsíčním kraj celý zachvěje se a ženci, žnečky jdou, smích tklivý, laškující v líci! Pak jen u oken chat se postavy dvě chvějí, to milující jsou, on tiskne ruku její a slza měsíce níž na čela jim padá mladá. Tak život pohádkou jim plyne v snech a práci... A mysl má vždy k bílé cestě té se vrací, kde mladých lidí sbor se ku vesničce tísní v písni. 61
*

Tu hudbu noci, jíž jsme naslouchali, Tu hudbu noci, jíž jsme naslouchali,
 tu hudbu, Chopina jež marným cílem, rty duší svých jsme v opojení ssáli, – ty’s měla růže na svém čele bílém; Ty’sty’s měla vůně těžké, opojivé a chvěla jses v mých rukou, lyra živá, kdy líbal jsem tvé oči smutné, snivé, jež dlouhých hedbávných brv závoj skrývá. Ty’s měla vilné záchvěvy a touhy, všech noci krás jsi pro mne srdcem byla, vzlyk ze sna pták a v lásky povzdech dlouhý se srdcí našich vášeň veproudila. 62
SOUCHOTINÁŘI.
Když v Nizze zřel jsem mořském na pobřeží dav souchotinářů, jenž v tmě se tratí za večerů, kdy v moři hvězdy leží, a sytá vůně kol mír duši vrátí, Kdykdy ticho bylo jako v rakvi dusné v tom kraji, kterým vlekly se vždy stíny těch nemocných, jichž bolesť v ňadrech usne, jak v lesku luny smutné zříceniny Vv té noční samotě. Mně často v retu truchlivý úsměv, slza v oku vzplála, kdy kolemjdoucích některou jsem větu těch chorých zaslechl, jež nocí vála. Ten jeden o růžích, o jaru novém, o plesích, jež mu v zimě kynou, básnil, o lásce druhý zmínil se jen slovem a vyhublý se obličej mu zjasnil. A třetí, jenž se jak list zvadlý třásl, o nové práci zas se rozhovořil, lesk zimničný mu v oku zatím hasl, a suchou ruku v řídké vlasy vbořil. Tak třásly se a mizely ty stíny, šly v propasť tmy, z níž nevrací se více, 63 jak krví západu když zříceniny oživnou na chvíli. A zmírajíce Vv pobřežním písku slzy moje tekly, neb věděl jsem, ten o růžích jenž sníval, až prsa jemu zmáčkne neduh vzteklý, jich na loži mít bude rudý příval. A věděl jsem, kdy v dálce smutné mizel ten suchý jich a srdcervoucí kašel, že smrti duch zas novou naděj sklízel a jeden život dlouho štvaný našel. V těch západech, kdy po odlivu krve, jímž moře nebe plálo, hvězdy bílé zůstaly ležet jako mušle prvé tmy na pobřeží o samotě zbylé, Jájá netušil, jak vy na břehu moře, ó nemocní, kdy hvězdy lesk se sněží, že budu bloudit, kořistí jsa hoře, kdes samovraždy smutném na pobřeží, Žeže bude ticho jako v rakvi dusné i v duši mé i v zasmušilém kraji, že pořítím se chor jsa do tmy hnusné, v níž zoufalé myšlénky rychle zrají, Žeže i bez naděje, které jsem smával se často u vás, v bouře divém šlehu mou duši nemocnou tmy zhltí nával, ó souchotináři na pustém břehu! 64
MYSTICKÁ MILENKA.
Za nocí truchlivých, kdy hvězdy plají, ty zlaté oči ve tmě smutné, čiré, kdy v hladině jezer se zachvívají a děsné ticho v krajině spí širé, Kdykdy růže vydechují těžkou vůni, slavíci duše své se vylkát zdají, a nebe jest ohromnou, tmavou tůní, v níž poklady hvězd dálných zářívají, Zaza nocí těch na loži moje tělo se zmítá v divných snech a zvláštní touze, nevidný anděl líbá moje čelo a vine mne k svým božským ňadrům dlouze. A slyším sladký hlas z daleka zvonit a vidím tvář, v níž velké oči hoří, zřím bílá ramena se ke mně klonit, má hlava se jí mezi ňadra vnoří. Tak snil jsem o ní za mladosti jara než prvá zoufalosť mi v srdce klesla. Ten život sprostý, podlý – báj to stará... Teď ještě by mne z bahna k hvězdám vznesla! 65 A za těch nocí vždycky pláčem spolu a pak mne líbá vášnivě a divě... Ta ústa růže jsou na vzdušném stvolu. – Já jejich vůni ssaju dlouze, chtivě. A je to vůně těžká, že se dusím, a chvěji se jak struna harfy zlaté, až probudit se z toho snění musím... kol prázdná síň a noci ticho svaté. A ještě slyším sladký hlas ten zníti, mé lože prosyceno její vůní, – ven prchám, ven, můj duch se za ní řítí, kde mizí v nebe vyzlacené tůni. A noci vlažný dech mi hladí čelo, kol ticho jak po bouři na pobřeží, a kraj, na nějž se luny světlo schvělo, jak moře stříbrné kol prázdný leží. 66
ZPĚV SLAVÍKA.
Noc protkána hvězd svitem, jak vdovy černý šat, – v to ticho s divným citem kdes z šera slavík pad. To na paprscích luny větřík splýval, to ze sna mluvil zvonek horských stád, to na jezero vlnách vánek zpíval, v květ rosy brillant zazvonil a pad. Noc protkána hvězd svitem, jak vdovy černý šat, – v to ticho s divým citem kdes z šera slavík pad. To mluvila dvou květů vůně spolu, to poupě růže rozvila se v chvat, to hvězda spadla s nebe v lásky bolu, to píseň polibků rty počly hrát. Noc protkaná hvězd svitem, jak vdovy černý šat, v to ticho s divým citem kdes z šera slavík pad. 67
NOC.
Noc českých očí slze vysušila, zaťatou selskou rozevřela pěsť, to byla číš, z níž smutná duše pila, číš naplněná krůpějemi hvězd. Noc odňala zoufalosť duši bídné a přetla temnem výkřik poslední, noc dala duši sny o kráse klidné, jež v kvil se změní, až se rozední. Noc rozprostřela po smutné se zemi a českých srdcí přitlumila tluk, jen tam, kde lid lkal krve krůpějemi, kdos těžce kvílel v tmě u božích muk... A já si přál, v tom skonejšeném bolu, ó lidélidé, nešťastný pod tíhou pout, v to moře míru, v hlubinu tu dolů se s tebou jedním skokem uvrhnout!... 68
SIBIŘ.
V mém srdci Sibiř je, v níž mráz je věčný, v ní hynou mladých snů mých zločincové, a jak hvězd řetěz velký, nekonečný tam klenou se vždy slzy nové, nové. Ledové alpy, děsné pouště sněhu, v nichž tu a tam kříž trčí nad mrtvolou. Jak vyvrženi kdes na cizím břehu tam naděje mé spí pod zemí holou. Zní prokletí a pláč a naříkání, a někdy vše to čerstvou krví vzplane, severní září v skvostném rozeplání ty hoří ledy dálné, zadumané. Vše náhle v krvi ve plamenech hýří, by v krutější mráz padlo vše pak náhle, tak jednou srdce mého na Sibiři vzplá severní zář lásky neobsáhlé. 69
SVATÁ NOC.
Ty rubíny, jež kol čela ti hoří, mé krve krůpěje jsou, kterés vsála, kdy v noci oné nevýslovném hoři rameny svými tělo mé jsi spjala. Tvé oči měly odlesk zpěvných moří, v nichž hvězdná zář až ze dna divně sálá. Tvých ňader růží vůně ještě moří teď duši mou, již krutá bolesť rvala. A slova tvá nevidné prsty byly, jež hrály duše mojí na klavíru, jenž dlouze lká a sladce nocí kvílí. A vůně ňader tvých a tvého těla já dlouze ssál v hlubokém, velkém míru té noci, jež se v nekonečno skvěla. 70
JEJÍ VLASY.
V tvých hustých vlasů černé směsi plá silných vášní divý žár. To pro mé sny jsou šeré lesy, v nichž vůně jsou všech zašlých jar. Jak slavíci mé písně štkají v té syté těžké vůni jich, mých slzí hvězdy upadají v noc opojivých vlasů tvých. Když ovinu si je kol očí, v měsíce záři kraje zřím, západy slunce, jež se točí nad mraků vírem krvavým. A slyším z dálky hučet moře, vdechuji ticho vrchů hor, zřím v noci děs a zlata zoře, je poesií duch můj chor. 71
**

Na bílých ňadrech tvých Na bílých ňadrech tvých
 mé srdce v slasti šílí, ve vůních opojných to slavík dlouze kvílí. V tvých očích zářivých úsměvy božství zbyly, na bílých ňadrech tvých mé srdce v slasti šílí. Tvých ramen pálí sníh jak kov, jenž žárem bílý; tak ve snech hlubokých nechť zmírám každou chvíli na bílých ňadrech tvých. 72
CHOPIN.
Tvá hudba smuteční mi nervy trhá a v šílení mou chorou duši hází, jak bílé svity měsíce se vrhá v květ duše mé sbor tónů, jež mne mrazí. Tvá hudba smuteční mi nervy trhá. Slavíky slyším na hřbitovech kvílet, psů smutný sten v nocech, jež hvězd jsou prázdné, na řimsáchřímsách domů náměsíčné šílet jak bílé ptáky na ulici srázné. Slavíky slyším na hřbitovech kvílet. A květů otravných vdechuji vůně a prudký jed z úst milenky své bílé, zřím lunu pláti v nebe černém luně, všech nevěstek zoufalství cítím chvíle a květů otravných vdechuji vůně. Pak souchotináře zřím zmírat zvolna a básníky svých duší rozbít číše, mé tělo houpe tónů vlna bolná, mé duše klavír odráží ji tiše. Pak souchotináře zřím zmírat zvolna. A posléz cit mne deliria chvátí jak na milenky rtech mystických květech, bych s dechem její duši mohl ssáti a zhynouti v těch záchvěvech a vznětech. Mne posléze cit deliria chvátí. 73
ZA HROB.
Z těl mrtvých pěvců vyrůstají révy, na kterých velké, vzácné hrozny zrají, tak mrtvých srdcí nedoznělé zpěvy v ohnivém vínu v novém lesku plají. Pak dav je vlije zlatých do pohárů a v třeštění se dá tím kouzlem vína. Tak básně účinkují v jiném tvaru. Však jako na básníka, zapomíná Tenten dav na révy suché větve tmavé, jež na zdi staré v šeru parku kdesi vždy prolévají velké slzy žhavé, co mráz svůj chladný závoj na ně věsí. A já bych přál si, aby z mého těla těm hloupým davům trní vyrůstalo, neb alespoň jen hrozny trpké zcela, v kterých by víno nikdy nedozrálo. 74
SKLAMÁNÍ.
V ten večer nádherný, kdy z šera slavík zpíval a hvězdy sněžily se, měsíce srp žlutý plál nad hor hřebenem, já na tebe se díval, jak šla jsi vedle mne, květ jara nedotknutý. Měsíce bílá zář hladila tvoje čelo, v tvém oku nádherné hvězd kouzlo tklivě spalo, jak slavík v šeru kdes, tak srdce mé se chvělo a vínem písní nových náhle přetékalo. Kraj český před námi se rozkládal jak v báji, má duše, dlouho taký večer plný krásy se nad nás nesnesl, tvůj zrak kdes bloudil v kraji, pro všechnu krásu tu ty citu neměla jsi. Pro báseň hlubokou, kterou kraj celý skládal, pro slavičí kvil, který zmíral v nočním tichutichu, tys citu neměla, květ mého štěstí zvadal, kdy zřel jsem, že vše svaté jest ti pouze k smíchu. A bolesť divoká přepadla duši moji, že děsnou prázdnotu ta skvělá maska kryje, že v bytosti té skvělé, kterou zval jsem svojí, hnízdí jen všednosti a bezcitnosti zmije. Že nádherný tvůj zjev jen nicoty je maska, a že mne v hroznou propasť bídné lásky vlákal; noc byla nádherná, já cítil, jak mi praská to srdce v hloubi ňader, a já tiše plakal. 75
POSTAČÍ.
Hvězd několik, kus země u nohou, kus české země – a to stačí až k slzám pohnout duši ubohou a celou noc tu probdít v pláči. Kus minulosti dávno pohřbené, kde lampa upomínek plane, to postačí, a srdce vzpomene zas chvíle slávy marné, zašlapané. A pak, když všecko s mládím zašlo již, na rány, zašlé stíny nám postačí jen z latí sbitý kříž a kus té české hlíny. 76
NOC.
Nádherný večer líbá české chaty, a vísky mluví zvonů řečí tklivou, mír hluboký a poctivý a svatý se lije českou zádumčivou nivou. A slunce zvolna jako rána velká za hřebeny hor tiše vykrvácí, a ticho pak, zvon jediný víc nelká, v tmy moře chalup chumáče se ztrácí. Spí vesnice, když bol jich zvonů ústa vylkála tam, kde hvězd se záře klene, v nich naposled zalkala duše pustá, jazyky českých dětí vytržené. V nich bylo tolik výkřiků a lkání, že noci křídla černá s hvězdnou clonou bůh rozprostřel nad zemí z nenadání, by skryl tu bídu, v níž ty chaty tonou. 77
NI SLZY VÍC!
– Karolině. –
Ni slzy víc! Ty brillianty žhavé s hedbávných brv na tváří vonný sníh nech zvolna téci, lkání usedavé pak zaměň v chvíle nálad hlubokých. Já budu ssát ty brillianty slané, ty opály, v nichž blesk tvých zřítelnic, z nich každá mi co perla v srdce skane jak v mušli krvavou – ni slzy víc! Ni slzy víc! Tvé oči zrůžovělé jsou od slzí, z ran srdce snad to krev teď lkát chceš jak rubíny velké, skvělé, jež kanou tvojí lásky na rakev. Já v komnat šeru ku tvým nohám klesám, a nadějí ti básním na tisíc, mru při tvém pláči a jak šílen plesám, když v oku tvém ni slzy není víc. Ni slzy víc! Sni o nádheře štěstí, kdy noc je protkaná démanty hvězd, nad tebou lásky mé let zašelestí, co fantastický květ ji uzříš kvést. A zladíš v úsměv vůni tvojich retů a s láskou půjdeš dobám štěstí vstříc a v obzoru všech hodin a všech světů pak nikdy neuzříš ni slzy víc. 78
HOCH.
Ó ústa růžová, zrak, v kterém nebe dřímá a tvář, v níž klidná zář a prvé sladké snění, ó hochu, patnáct jar ty máš, v nichž žádná zima, neb v hloubi duše tvé vše v paprsky se mění. Ty nedbáš, ať je zář, neb vichr lká, neb hřímá. Ty neptáš se, proč potok padá do hlubiny; v soulad tvých myšlének jen on svou hudbou zvoní; co tobě do toho, proč pták letí v kraj jiný, vždyť s vzduchem vonícím ti příroda v hruď roní jen světlé barvy své a žádné, žádné stíny. A já tě miluji a myslím, mořem klasů až půjdeš podvečerv podvečer jednou za zvonů znění, že potkáš dívku tam, jež bude mít zrak v jasu, a ty ji obejmeš a v tichém opojení svou hlavu položíš do zlata její vlasů. Tak byly moje sny. Však dneska smuten, bledý zříš na mne dojemně a bloudíš v lesů hloubi, a mluvíš s potoky, tvá duše na výzvědy jde s laní plachou tam, s květinami se snoubí, a v noci ve hvězdách čtou hasnoucí tvé hledy. Pak jednou na večer vše pochopil jsem rázem, kdy tebe přistih’ jsem nad listem veršů plným. 79 Ti slzy tryskly v zrak, pak žár, pak divým mrazem jsi zachvěl se a zřel pohledem vzdoruplným jak stál jsi, nevěda nad jakým stojíš srázem. A šťastné snění mé, že rolník budeš klidný se náhle změnilo. Ó hochu, nevíš ani co tobě sklamání chystá tvůj osud bídný, že lépe básní všech na hnědé kypré pláni rýt pluhem, jenž jak stříbro v slunci plane vlídný! Ó dítě, v propasť tu kdo také tebe vlákal, bys pro list vavřínu se léta marně shýbal, bys zaň své štěstí dal? A jak se večer smrákal, co jako bratra jsem tě v nadšení svém líbal, já nad tvým osudem dlouho a trpce plakal! 80
HNÍZDA.
Jsou větve struny potrhané, zborcené, na nichž podzimní vichry smutné hrají, jak kapky krve listy upadají do ruda umrzlé, jak růže ztracené. Jsou hnízda ve větvích jak pěstě zaťaté těch rukou vyhublých a ohlodaných, plá západ jak několik růží planých, pro jichž zjev pochopení nemáte. Ó pěstě zaťaté mých opuštěných hnizd, ó komu hrozíte, vy sídlo ptačí změti? Za dětmi vašimi má píseň v pláči letí jak podzimního vichru ostrý hvizd. Ó vichry, zcuchaná vy hnízda ve větvích, vy jako básníků jste duše písní prázdné, jež v mrazu všednosti, na trpké cestě srázné se musí změniti v zjev pěstí zaťatých!... 81
VEČER V LISTOPADU.
Hluboký večer, mlha upadá, nad krajem ticho jako nad hřbitovem, ta rudá růže v nebi uvadá, spí smutek kraje v moři červánkovém. A mrtvo. Jenom v dálce zazněla kdes česká píseň po chudičkém kraji, – a zřel jsem v dálce tam, kde umřela, dva stíny zoufalé jak ruce sepínají! A je ten večer, kdy do duše tvé hluboká bolesť, velký smutek padá, zoufalost čirá duši obejme jak prvý mráz ta podzimková lada. A sáhneš k srdci, mrtvé ticho tam, a sáhneš k srdci země, zda tam tají se ještě píseň, mrtvo, mrtvo vše, jen stíny dva ty ruce sepínají! 82
ČESKÉ PÍSNI.
Náš lid tě chrání ve svém stánku chudém, náš slavíčku, proč smuten ten tvůj hlas, kdy zazníš tiše při západě rudém, jak pláč by zoufalý v tvém dechu has? Pod krovem českým zazníš v pozdním čase, kdy naslouchá tlum nesmrtelných hvězd, vím, kolikrát tys, písni, zachvěla se, kdy nad tebou se zvedla cizí pěst! Ty zníš nám přec, ať seno krajem voní neb na chaty ulehne led a mráz, jak svatý, smírný dech tvůj zvuk nám zvoní a v slzách bolu – usmíváš se zas. Nestyď se za to, že dí cizák zvrhlý: „Je chudá, má jen selský, zdraný cár“ – jak rádi by jej s těch tvých ramen strhli, neb plane pod ním vroucí, český žár! Zni tomu lidu, rozněť lásky plamen, on v mrazu krutém věří v jara dech, zni přes ta srdce, která ztvrdla v kámen, přes blbců smích, jen chvěj se dále v snech! 83 Dvě století jsi s námi umírala, pro tebe, český zvuku, šlechty květ kles v děsnou smrt, však ty jsi za to stála, neb bez tebe čím byl by český svět? A v básníka rtu nesmělém a chudém, náš slavíčku, proč smuten ten tvůj zpěv, juž směle vzleť, my byli jsme a budem, jsme děti tvé a ty jsi naše krev! 84
*

Za verše ty mi na památku dej, Za verše ty mi na památku dej,
 ne drahocenná umných rukou díla, jen pro mne pěvce žebravého měj, co tak jak tak bys v prach kams pohodila. Jen zvadlý květ, jen stužku ze vlasů, neb pohozenou starou rukavičku, mít bude pro mne cenu topasu prach, jenž ti zůstal vězet na střevíčku. Jen hvězdičku, kterou napadlý sníh tvých tváří růže před svým skonem líbá, jen nit, jež vysmekla se z rukou tvých, kdy nad práci se tvoje hlava shýbá. Jen šáteček, jejž zahodíš snad tam, co chceš mi dej, bych líbat moh’ to v snění, vždyť srdce, jež je sterých písní chrám, za taký dar nejhorší cenou není. 85
NA RUB SVÉ PODOBIZNY.
V té podobizně je mi lichoceno, svou nevlídností moje tvář vždy mrazí, zde na obraze cizí úsměv sází se na mé rty, vše zcela překrouceno. Až tělo moje bude pohrobeno, kdos uzří ji a pozná hrozné srázy, jež kryje úsměv ten a smutnou frazí zavadí o mé všední, mrtvé jméno. A řekne: On byl snílek potřeštilý a mezi života vlet kruté mrazy jak opozdilý bludný motýl bílý. Byl pták, jemuž dav křídla srazil v letu, své mládí zahodil, jako když hází kdos na zem dokouřenou cigarettu. 86
ZPĚV SFING.
Kdes v pouště klínu, kde řev lvů již zmírá za nocí, v kterých hvězdy planou bílé, sfing hlava strnulá k nim mrtvě zírá, u níž spí karavany pobloudilé. A ňadra kamenná se náhle chvějí a pracný dech se z tvrdých útrob roní a zpěv, v němž smutná kouzla pouště pějí, jak moře zní, kdy o břeh vlny zvoní. A je to zpěv, v němž oas svěžesť znívá, v němž kvil zní těch, jež mračna písku svála, egyptských bohů řada zádumčivá, nádhera králů v tónech těch vždy sálá. Lvů táhlý řev, jenž týž je po staletí, – to zpěv je velký, svatý, opojivý, při němž ti, kteří sem jsou štváni kletí, si s pláčem vzpomenou na rodné nivy. A je to zpěv, jenž znikne s krví rána jsa přeslechnut a nikým nepochopen, jak básník, jehož píseň zneuznána, jenž zhynul mlád a v zapomnění stopen. 87
TRHANI.
Vy trhani, již ubíráte se kol zářících kočárů, zda prokletí či slzy máte v své duše chudém poháru? Kdy vidíte ty dívčí hlavy, jež mizí v krajkách brusselských, ty tváře, v nichž je úsměv smavý, co vaše bledší jsou než sníh?... Zda na těch malých ouškách zříte brillantů viset krůpěje, a pak již nic víc nevidíte, jen samých květin závěje?... Těch brilliantů jiskra každá vám hruď jak dýka probodá, vám z očí soptí sterá vražda, když vás tak dráždí náhoda. Vy trhani, v té děsné chvíli co máte v rakvích ňader svých, zda pomsta jimi vzhlíží, šílí, jak v klecích vztek lvů zuřivých? 88 Či v bolesti tonete žáru, již nestačí víc žádný kvil, jak zjev ten duše do poháru by roztavený kov vám vlil? Či stud chví zapadlými ňadry, kdy povozy ty mizí v ráz, stud za tu bídu, za ty hadry, jež žhavým retem líbá mráz?, Coco vámi chví, ó rcete, rcete, zda pomsta, stud, neb tichý stesk, že vaše vpadlé oči kleté tak srdcervoucí mají lesk. Vy, v nichž snad dřímou Byronové a Hugové, v továren kvil váš uspán duch, jejž v době nové víc nikdo k žití nevzbudil, Vyvy, již myšlének máte orly, snad v duši povždy zavřené, co hlupců dav kol planě horlí a žvaní fraze šílené, Vyvy trhani, v ulicích všude jež zřím jak živé kletby stát, horečné vaše oči rudé v své dušíduši cítím stále plát!... 89
NOCTURNO.
Jen časem dotkne retů mých se v snění, a naše oči do sebe se vpíjí a tonem zas ve všeho zapomnění, má duše vínem polibků se spíjí. Kol ticho. Údery jen srdcí pějí, jež na sobě ve sladkém rytmu leží, a všechny struny duše svorně znějí, jak po jichnich jemné prsty lásky běží. A mezi tím, s očima přivřenýma co nad tebe se divým citem skláním, zuřivá touha duši moji jímá, tě zavražditi samým objímáním. 90
HARMONIE.
Plá měsíc, bílá lebka zádumčivá, hvězd zářné oči v hlubokém jsou snění, noc letní vlažná, hluboká a snivá, v níž stichl davu řev a nářku hřmění. Mé oko v propasť očí tvých se dívá, v sny kolébá mne ňader tvojích chvění a hudba hlasu sladká, opojivá. Já zapomínám na své opuštění. Kéž věčně noc ta nad zemí k nám splývá, kéž probuzení z toho snění není! Mne opijí tvých retů něha tklivá, to nebeské jest, sladké rozblažení. Kdes v nitru stromů slavík k tomu zpívá, jsou struny srdce v tajůplném znění, jak světluška v kadeři stromů kývá z pod vlasů oko tvé mi v roztoužení. Je v srdci stará touha zase živá, noc polibky a vůně jest a pění... A po té noci co mi ještě zbývá, než oddané a klidné odumření?... 91
MĚSÍCI.
Když v kadeř stromů spících hvězd na sta napadlo, ty vzplaneš, milujících ohnivé zrcadlo. Ty vzácný květe bílý, z nějž básník ssaje dech, kdy ptáci něhou spilí vzdychají po sadech. A jako na vše krásné i na tě vyje pes, ty záříš, lesk tvůj hasne až v nekonečnu kdes. Nad lidskou bídou žhavá ty slzo z božských řas, jež v noci roucha tmavá, na věky skanula’s. 92
SMUTNÉ VEČERY.
Za smutných večerů blouznění duši chvátí, kdy v ulic šerý stín svítilny žlutě planou, kdy srdce zvonů všech ve vzduchu slyšíš lkáti a žhavé slzy hvězd z řas mraků zvolna kanou, Kdykdy z oken proudí zář a povozy v tmu letí a časem nevěstky kol stín se mihne šedý, neb zástup umělců, již, zpátečníky kletí, v stín nocí chladných jdou vždy dojmů na výzvědy. A pak juž stichne vše a vichr svítilnami jen řinčí truchlivě a kolem oken svistí, – a duše v noci té jde v blouznění a klamy a jako padající hvězda v tmě se čistí. 93
TY VÍŠ...
Ty víš, co nocí dlouhých bez naděje jsem probděl často s divým žalem v hrudi, jak okem ztrhaným jsem zřel, jak chvěje se světlo hvězd a v moje srdce studí. Ty víš, co slzí na tvé listy padá, co polibků tvou bledou stužku kryje, co praví mi tvá růže, která zvadá, kdy v duši zvedá bolesti se zmije. Ty víš, čím byla’s v smutné poušti této pro zbloudilé mé srdce rozervané, a přec jen pro vždy zničeno a kleto je to mé štěstí dávno pochované. 94
PÍSEŇ.
Kéž ve tvé ručce byl bych květ, bych líbal ji vždy zas a zas, kéž byl bych v poli zlatý klas, jenž smí kol šatů tvých se chvět. Kéž malý brouček byl bych, v ráz bych pod tvou nožku zhynout vlét, kéž byl bych pták, bych mohl pět o nesmrtelnosti tvých krás. Kéž motýlem bych byl, v tvůj vlas bych jako v tmavou síť se vplet, svůj zlatý pyl bych dal ti hned a zvolna pak v tvé ručce shas... 95
MELANCHOLIK.
Den mlhavý jak v Hamletově vlasti, v tom hustém vzduchu, jenž na prsa padá, nevidných očí slze zříš se třásti. Jak rudá růže slunce v mhy se skládá. Den vzpomínek, jež z toho vzduchu kanou tak truchlivé do srdce beznaděje. Já skláním hlavu mdlou a zadumanou, jak jiskry v krbu vidin vír jí chvěje. O krb ten opřela své nožky malé, zázraky něhy, jež jsem líbal dlouze, jak tehda teď to ticho neskonalé, v němž plamen krbu hřál a hučel pouze. A před oknem ta mlha dál se věsí, ta mlha, jež ji bídně zavraždila... Tak byla histerická!... Ještě děsí mne z mlh se noříc náhle tvář ta bílá. Tak vilně chorobná zhynula mladá... V dny pohřební já vzpomínám si na ni, kdy v hustém vzduchu, jenž na prsa padá, všech umrlých je slyšet slední lkání. 96
VÍNU.
Ty vracíš plamen v hruď, v níž popel žalu, lilie dívčích zjevů v tobě hoří, a rudé růže svůdných žen, jež zoří jsou duši, jež se brodí v denním kalu. Zemdlený orlem vzlétá k ideálu, lid tebou vznícen barrikády tvoří, svobodě mladé připijí a boří nádherné trůny tyrannův a králů. Co retů tebe s jiným citem ssaje, co geniálních myšlének ty vznítíšvznítíš, kdy duše tvým polibkem opilá je! Ti, víno, na zdar! Až mne zde, kde žiju, vše sklame, ty se do mých útrob vřítíš a usmrtíš mne v sladkém deliriu! 97
PROPASŤ.
Ne bílý samet obličeje tvého, ni očí tvojich záře fosforová nevniká tak do květu srdce mého, jak divného cos, pro co není slova. To, co mne v šílení pro tebe žene to neznámá je touha, která plane ti z očí, zřít mé srdce vytržené a lichocením tvojím rozervané. Mne zavraždit svých ramen objímáním, za jedinou noc vysát moji duši; pro vášeň tu se tobě k nohám skláním, ač v objetí tvém smrt má láska tuší!... Jak lvice něco máš ty ve svém těle, jež v objetí svém rozsápe a vraždí, a právě proto vždy mé srdce smělé té noci propasť víc a více dráždí!... 98
MĚSÍČNÁ NOC.
Tmy eben hvězdami je vykládaný, jichž mrazně plane průvod zasmušilý, ozvěna zvonů zní klekání hrany a v lůně nebe luny květ sní bílý. Květ luny zelenavou vůni dýchá a háje vil fosforem vzňatých plní; na černých jezerech labutě zticha jak sněhy živoucí hladinu vlní. A z nitra trosek náměsíční ptáci se koupat jdou v to moře fosforové, jež z luny proudí. Netopýři ztrácí se v stromy, v černé lesy korálové. Mlh víly vlají, luny jedovatá zelená záře rosu v opál mění, kraj mystická je báseň velká, svatá, jež náměsíčné žene v sešílení. 99
VZPOMÍNKY.
Ty hávy mlh, jež těžké upadají a pohřební v ulice zablácené, ty dávno mrtvé zjevy v sobě tají, vír vzpomínek se smutný jimi žene. Jsou světla jen jak skvrny žluté, bledé, jsou jako růže chvějící se, žluté, jež roztrouseny jsou na roucho šedé těch mrtvol, jež se k živým vrací kruté. A u krbu, jenž truchlivě tak hoří, sám hostím vždy ty hosty šedé, klidné, vzpomínám s nimi v nevýslovném hoři na zašlé lásky, na illuse bídné. Na růže svadlé, na svých vášní kostry, na souboje, na druhů umírání, ten hovor duší venku vichr ostrý mi provází a korouhviček lkání. Ty tóny rvou mi vždycky mozek z hlavy a mlh těch vlny jsou tak bez útěchy, a na můj pláč šílený, usedavý v mlh rouchu mrtvých duší znějí vzdechy. 100
***

Tvé oči zelené lesk zvláštní mají, Tvé oči zelené lesk zvláštní mají,
 v tvém těle, bílém květu z noci, zbyly to perly rosy, v něž svit luna chýlí a po nichž slavíci mých písní lkají. V tvém těle bílém květu z noci, zbyly ty těžké vůně, které nocí vlají a po nichž slavíci mých písní lkají. Ty’s v růži srdce mého motýl bílý, Tyty těžké vůně, které nocí vlají, v tvůj dech se vlily a mne opojily, ty’s v růži srdce mého motýl bílý, mých písní vůni ústa tvoje ssají. V tvůj dech se vlily a mne opojily všech zvonů tóny, které doznívají, mých písní vůni ústa tvoje ssají, pod rukou tvou mé duše lyra kvílí. 101
PROMĚNY.
Dřív písně pastýřův a zvonů znění a kraje mír ve hrudi básník nes, zpěv jeho byl jak tklivé dětské snění a byl v něm jas a vůně niv a ples. Pak Byron romantismem zvláštním schvátil vír básníků, jenž za ním nocí spěl jak ohon komety, jejíž zjev ztratil se záhy tak, jenž v duši jiskry sel. Pak Hugo. Moderní šli pěvci za ním s tou otrávenou hrudí uštvanou, s tím resignace divým pousmáním, kdy v oku víc ni slzy neplanou. A pěli o své pusté, choré hrudi, o lásce lživé, nudě kaváren, o duši vína, o žití, jež nudí, o tom, jak život hloupě promarněn. A druhý výčitky vrh ve tvář bohu tak pravdivé, že tupý dav lál naň; jsme Prometheové, již vzdornou nohu v prach země tisknem, ale k nebi skráň 102 Zvedámezvedáme vzdorně, lidstva hnusné rány my pevnou rukou odkrýváme v ráz, o hadrech chudiny se zpěv náš štvaný jak zimní valí noc, z níž dýše mráz. A po nás přijde pěvců doba zlatá, kdy o hvězdičkách budou sladce lkát, žeň rýmů zvonivých pak vrchovatá, v nichž slovo „štěstí“ aspoň tisíckrát. A kritikové budou tleskat mile o zdravém duchu, pravém nadšení. Jak dobře, že se naše kosti bílé v zem bezcitnou mezi tím promění!... 103
DIVÁ PÍSEŇ.
Pěj, bouři, zmítej duší svojí v tom prázdnu, kterým k hrobu jdeš! Než rakve síň tvou touhu zkojí, vzleť, plaň, klň, zpívej, miluj též! Z nervosní duše v muce dvojí jim zářivých hoď písní hrst, ať říci smíš, že z noci svojí v noc jich změť zářných hvězd jsi chrst! Než hodíš v světa popelnici své duše popel bezcenný, v žár dříve zaplaň sálající tisícerými plameny. Spal olej svého ducha zcela v té panichuděpanichidě umění, žij, pěj! tvá duše rozechvělá pít bude víno nadšení. Pij! Nade vše však miluj stále a vášní svoje srdce strav, viň k sobě v slasti neskonalé vždy nové spousty ženských hlav. 104 Jen miluj! Líbej rty a prsy pod hvězdným nebem nocí všech, kdy zvláštní vůní růží trsy se chví, kdy slavíků zní dech. Na moře břehu, v pouště klínu, v ulicích města, v šeru skal chyl vyschlý ret vždy k lásky vínu a miluj, plaň vždy dál a dál! Hvězd miliardy v duši svojí ty rozněť lásky požárem a zemři pak. Nech s nudou svojí pak za sebou šosáckou zem!... 105
SMRT.
Proč v hlavě mé již táhnou pavučiny své šedé divné sítě zaprášené jak v klenutí, kam dávno lehly stíny, kde věci sešlé jsou a opuštěné? Mlh závoje proč v hlavě mé se předou, proč milencem jsem sešlých věcí vnady, a rád mám slunce zimní záři bledou, jež krášlí zašlých illusí mých řady? Proč mlhy jezer bílé, zelenavé, jež luny světlo zachytily, vsály, mi v hlavě skryly paprsky ty smavé, jež v dětství všude kolem plápolaly? Proč netopýři v hlavě mojimojí visí jak v sklepení klenutí vlhkém, tmavém, kde ptáci jsou, co hnízdili tu kdysi, motýli s paprsků již hráli davem? Proč ženy náměsíčné, choré, bledé a jedy prosáklé a plné hříchů v mé hlavě skládají závoje šedé? Člověče dobré vůle, dál jdi v tichu!... 106
Jak z motýla křídel hedbávných Jak z motýla křídel hedbávných
 když surová dlaň setře pyl, tak z illusí křídel duhových mi život nádech krásy smyl. A z motýlů písní lesklý prach mi jen po jarních bouřích zbyl, a truchlivý černý motýl v snách se do mé mladé duše skryl. Ty atómy křídel rozbitých jsem do těch listů uložil, do herbáře zvadlých citů mých, jichž o nádheře kdys jsem snil. Vím, zaniknou v časech povrchních, já nadobro je pohrobil, neb dobře vím, zbude z písní mých jen povzdech, prach, nevidný pyl. 107 OBSAH:
Zpívající labutě7 Básníci8 Bozi9 V závojích10 Modlitba11 Snění12 Kde jste?13 Hudba lásky14 Stará píseň15 Náměsíční16 SvadléZvadlé růže17 Violeta19 Mrtvá vůně21 Hrej Chopina...22 Moderní básnícibásníci...23 Hudba večera25 Píseň26 Můj bůh2728 Zelené oči29 Večer30 Hroby při měsíci31 Choré růže32 Zvonům vánočním33 Pianistce35 U jezera36 Hudba noci37 Západy38 Výkřik39 Večery40 Spleen41 Letní noc43 Vůně44 Co tobě řek,řek’ bych...45 NoturnoNotturno47 Ptáci48 Oltář49 Sedlák51 Bílý motýl52 [109]     Strana Vidina53 Chopinova romance54 Nad mrtvolou herečky55 Hvězd slzy žhavé...57 Měsíční nálada58 Jak v noci bílé luny květ...59 Kouzelné noci60 Píseň61 Tu hudbu noci...62 Souchotináři63 Mystická milenka65 Zpěv slavíka67 Noc68 Sibiř69 Svatá noc70 Její vlasy71 Na bílých ňadrech tvých72 Chopin73 Za hrob74 Sklamání75 Postačí76 Noc77 Ni slzy víc!78 Hoch79 Hnízda81 Večer v listopadu82 České písni83 Za verše ty...85 Na rub své podobizny86 PíseňZpěv sfing87 Trhani88 NotturnoNocturno90 Harmonie91 Měsíci92 Smutné večery93 Ty víš...94 Píseň95 MelancholieMelancholik96 Vínu97 Propasť98 Měsíčná noc99 Vzpomínky100 Tvé oči zelenézelené...101 Proměny102 Divá píseň104 Smrt106 Jak z motýla křídelkřídel...107
E: jf; 2004 [110]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Zábavná knihovna; Popelka, František
(Zábavná knihovna. Vydává F. Popelka. Svazek I. Otakara Auředníčka Zpívající labutě. V Poličce. Nakladatelství - F. Popelka - knihtiskárna. 1891.)

Místo: Polička

Vydání: [1.]

Počet stran: 110

Věnování: K.[?] B.[?]