VIDINA.

Otakar Auředníček

VIDINA.
Když noc je hluboká jak víry tvojích zraků a kolem smrtný klid jak v srdci vybouřeném a déšť hvězd zlatých padá z klína bludných mraků, snů dech mé duše lyrou táhne dlouhým stenem. A náhle slyším cos jako když hedbáv šustí, a luny fosforová zář, jež v síň mou padá, jak nevidná když dlaň závoje bílé spustí, v šat bělozelený mé milenky se skládá. A z proudů černé tmy noc vlas jí splete tmavý a odlesky všech hvězd skrz stín těch vlasů hoří, snů černí motýli zří obrys její hlavy, jí v šatů záhyby se tvář má v štkání noří. A vůně těžké, mdlé a sladké, spíjející, jež z těla jejího v těch dlouhých nocech vály, kol chví a zdá se mi, na růžích jejích lící jak rty mé horečné by parfum lásky ssály. A závoj víc a více hustší luna skládá a v dlouhé hlazení na tělo klade ji mi, a v kouzlo toho snu má těžká hlava padá a tisknu k sobě ji se zuby zaťatými... 53