ČESKÉ PÍSNI.

ČESKÉ PÍSNI.
Náš lid tě chrání ve svém stánku chudém, náš slavíčku, proč smuten ten tvůj hlas, kdy zazníš tiše při západě rudém, jak pláč by zoufalý v tvém dechu has? Pod krovem českým zazníš v pozdním čase, kdy naslouchá tlum nesmrtelných hvězd, vím, kolikrát tys, písni, zachvěla se, kdy nad tebou se zvedla cizí pěst! Ty zníš nám přec, ať seno krajem voní neb na chaty ulehne led a mráz, jak svatý, smírný dech tvůj zvuk nám zvoní a v slzách bolu – usmíváš se zas. Nestyď se za to, že dí cizák zvrhlý: „Je chudá, má jen selský, zdraný cár“ – jak rádi by jej s těch tvých ramen strhli, neb plane pod ním vroucí, český žár! Zni tomu lidu, rozněť lásky plamen, on v mrazu krutém věří v jara dech, zni přes ta srdce, která ztvrdla v kámen, přes blbců smích, jen chvěj se dále v snech! 83 Dvě století jsi s námi umírala, pro tebe, český zvuku, šlechty květ kles v děsnou smrt, však ty jsi za to stála, neb bez tebe čím byl by český svět? A v básníka rtu nesmělém a chudém, náš slavíčku, proč smuten ten tvůj zpěv, juž směle vzleť, my byli jsme a budem, jsme děti tvé a ty jsi naše krev! 84