ZVADLÉ RŮŽE.

ZVADLÉ RŮŽE.
– A. Schlaghammerovi. –
Tak vše se v tmu a bahno ztrácí, cit, obraz, báseň o jaru; já Byrona při licitaci kdys koupil za pár krejcarů. Pak ssál jsem z listů rozervaných té nedostižné něhy žár, jak divnou vůni z růží planých kdys za mladosti prchlých jar. V tom zlisovaná kytka zvadlá ze žlutých listů skanula, jak zašlé lásky píseň spadla, jež knihou touto vanula. Já zved’ ji, ač se rozpadala ta kytice ze zašlých dob, v níž rosa lásky dávno plála, než kdosi klesl v tmavý hrob. Ji, pěvče velký, on sem vložil, sem mezi růže písní tvých, když tvého žalu čásť též prožil a v temnou dál se ztratil tich. 17 Jak ty nad kroužkem vlasů hnědých, on skláněl nad ní těžkou skráň, rýt slzy do těch tváří bledých, květ zvadlý cítil pálit v dlaň. A teď tvých písní žhavé růže, i jeho květ jest všední cár, jejž hloupý kdos si koupit může a zničit za krejcarů pár. Mně balvan tlačí ňadro chudé, keř vyrvaný mé srdce jest, co teprve z mé písně bude, kde cíl, kde hrob, kde konec cest?... 18