VIOLETA.

VIOLETA.
V podzimní večer, kdy lkal usedavě mrazivý vichr pustém po nábřeží, šel v divadlo jsem. Traviata právě se hrála. Cítil jsem, jak bolesť leží v tom srdci mém, a rozervání divné, a smutná jedna melodie živne. Mne neschvátila tklivá hudba v snění; do hlediště se vnořilo mé oko, kde jeden zjev mne nutil k přemýšlení a vryl se do mé duše přehluboko. Byl to jen dívčí zjev, květ, který stůně, v němž trochu bolu a hřbitovní vůně! Ji viděl jsem, jak zrakem zoufajícím na Violety zírá utrpení, a kukátko zas tiskne k bledým lícím, by zakryla slzu a rozčilení, a jak se chví, jak růže lístky bílé, ty ruce vyhublé, jež zasmušile Uvadlouuvadlou růži drtí mimovolně. A při dusivém každém zakašlání se sevřely ty suché rety bolně, a kalné oko v divném zadumání zří v prázdno děsné, v hroznou propasť, která před její duší otvírá se šerá. 19 A přec jí sotva šestnáct májů celých přelétlo přes květ mladé hlavy snivé, a kráčí juž v jeseně osamělých kolejích dál, a v poušť jí zádumčivé se stele listí chrastící a žluté, té růži, rosou lásky nedotknuté. Když poslední tón zachvěl domem táhle, tu smutné její oko divě vzhledlo. Své myšlénky a hoře neobsáhlé to choré dítě ztajit nedovedlo. Pak jako stín se ku východu kradla; na místě jejím zbyla růže zvadlá. Já tehda vzal tu růži umačkanou a zamyslil se nad ní dlouho doma, já viděl ještě, truchlivě jak planou těch očí hvězdy hasnoucí, já rtoma jak rosou vlažil, k životu ji lákal a blázen nad ní po celou noc plakal. 20