PROPASŤ.

Otakar Auředníček

PROPASŤ.
Ne bílý samet obličeje tvého, ni očí tvojich záře fosforová nevniká tak do květu srdce mého, jak divného cos, pro co není slova. To, co mne v šílení pro tebe žene to neznámá je touha, která plane ti z očí, zřít mé srdce vytržené a lichocením tvojím rozervané. Mne zavraždit svých ramen objímáním, za jedinou noc vysát moji duši; pro vášeň tu se tobě k nohám skláním, ač v objetí tvém smrt má láska tuší!... Jak lvice něco máš ty ve svém těle, jež v objetí svém rozsápe a vraždí, a právě proto vždy mé srdce smělé té noci propasť víc a více dráždí!... 98