SEDLÁK.

Otakar Auředníček

SEDLÁK.
Tak o sloup opřený stál v němém vytržení, jsa spitý září tou, jež vála mu kol hlavy, dnes chýlila se skráň mu v tajůplném snění, a místo srdce jak by měl kus uhlu žhavý. A zvedli oponu. Co vše tam zřel v té chvíli! Tam viděl osudy své bídné matky štvané, jak v kronice je čet’, kdy hvězd svit planul bílý, a noc se hroužila v ty chaty zadumané. A nevýslovný smutek duši jeho schvátil, slz rosou přetékal květ jeho srdce čistý, kdy zřel, jak praděd jeho kdys vše drahé ztratil, a kroniky své zřel zde vytržené listy. Do noci zoufalství se v němém děsu řítil, kdy popraviště zřel a postavy tam hrdé všech českých šlechticův; on vše to v ňadru cítil, a marně svíraly se selské dlaně tvrdé. Chtěl vzkřiknout na kata, jenž roztínal v té chvíli mu srdce v ňadrech též, kdy zněl zvuk bubnu vzteklý... V tom zarděl se, neb zřel, jak v posměchu kdos chýlí se nad ním potupném – jen slzy dál mu tekly. 51