NAD MRTVOLOU HEREČKY.

Otakar Auředníček

NAD MRTVOLOU HEREČKY.
Noc jedna hluboká tvé žití zastřela, to drama života dohrálas docela – já v smutku němém nad tebe se skláním. V tvém čele hrobový a velký leží klid, a světlo u tvé hlavy počíná juž mřít, a ret tvůj chví se divným usmíváním. Dřív jásalo ti vstříc těch lidí na tisíc, když spil je v šílení lesk tvojích zřítelnic – ten pohled nyní zcela potrhaný. A to jsou všechno teď jen snové ztracení, a zejtra bez hluku v té smutné jeseni tě vyneseme k spánku na Olšany. Tvým žitím prkna byla. Nyní z prken těch tvá chudá rakev jest, v níž v dlouhých, smutných snech pod zemí tou se budeš zachvívati. Truchlivým světlem svým ti měsíc hladí skráň – tvé oko zírá zpět v zašlého žití pláň, kde jak tón zvonů vše se v mlze tratí. A z žití směšné hry ti zbylo v chladný hrob jen kvítků několik uvadlých, z dávných dob od toho, jejž jsi milovala kdysi. A je to vše a dost je toho v rakev tvou, neb ostatní vše lež, a brzy vyhynou všem z paměti tvé bledé, snivé rysy... 55 A z žití prázdného ti zbude zvonů dech, jež kvílí hluboce v nádherných večerech, a v brázdách rovů smutná zář hvězd bílých. A poznáš, že ten život sen byl bláhový jak píseň slavíka, jež v tiché hřbitovy se hrouží plna tónů zasmušilých. A v smutné jeseni svit luny zapadlé až zvolna opře se v ty hroby vychladlé, pak poznáš marnosť žití ztraceného... že hra ta byla jen marná a zpozdilá, a bolem zachví se tvá lebka vyhnilá, až zcela pochopí to prázdno všeho. 56