NOC.

Otakar Auředníček

NOC.
Noc českých očí slze vysušila, zaťatou selskou rozevřela pěsť, to byla číš, z níž smutná duše pila, číš naplněná krůpějemi hvězd. Noc odňala zoufalosť duši bídné a přetla temnem výkřik poslední, noc dala duši sny o kráse klidné, jež v kvil se změní, až se rozední. Noc rozprostřela po smutné se zemi a českých srdcí přitlumila tluk, jen tam, kde lid lkal krve krůpějemi, kdos těžce kvílel v tmě u božích muk... A já si přál, v tom skonejšeném bolu, ó lidélidé, nešťastný pod tíhou pout, v to moře míru, v hlubinu tu dolů se s tebou jedním skokem uvrhnout!... 68