BOZI.

Otakar Auředníček

BOZI.
Noc byla, slavíků v níž perly tonů zněly, mdlé vůně dýchaly z květů v ty pozdní chvíle, kraj v rosy opálech a vílách mlh snil celý, číš luny lila zář svou jako víno bílé. V té noci magické, tam u zahradních dveří jí děl: „Mám tak tě rád“ a přivinul ji k sobě, jí zlíbal retů mák, vlas, jenž jak noc se šeří, a kous’ ji do ouška, tak zmaten byl v té době. A když to nervosní on objal tělo její, tu bylo mu, jak mizel kol by vesmír celý... Ó něha retů těch! Nechť v propasť nejhlouběji se sřítí hvězdná změť, on pohrdá vším smělý! On sám teď bohem jest; jak směšně vesmír prázdný! A přec za chvílí pár on v hrobě bude hníti, a pak – ó v nebi ten jak z nás si dělá blázny! – zas jiní na chvíli se bohy budou mníti... 9