BOZI.
Noc byla, slavíků v níž perly tonů zněly,
mdlé vůně dýchaly z květů v ty pozdní chvíle,
kraj v rosy opálech a vílách mlh snil celý,
číš luny lila zář svou jako víno bílé.
V té noci magické, tam u zahradních dveří
jí děl: „Mám tak tě rád“ a přivinul ji k sobě,
jí zlíbal retů mák, vlas, jenž jak noc se šeří,
a kous’ ji do ouška, tak zmaten byl v té době.
A když to nervosní on objal tělo její,
tu bylo mu, jak mizel kol by vesmír celý...
Ó něha retů těch! Nechť v propasť nejhlouběji
se sřítí hvězdná změť, on pohrdá vším smělý!
On sám teď bohem jest; jak směšně vesmír prázdný!
A přec za chvílí pár on v hrobě bude hníti,
a pak – ó v nebi ten jak z nás si dělá blázny! –
zas jiní na chvíli se bohy budou mníti...
9