ZPĚV SFING.

Otakar Auředníček

ZPĚV SFING.
Kdes v pouště klínu, kde řev lvů již zmírá za nocí, v kterých hvězdy planou bílé, sfing hlava strnulá k nim mrtvě zírá, u níž spí karavany pobloudilé. A ňadra kamenná se náhle chvějí a pracný dech se z tvrdých útrob roní a zpěv, v němž smutná kouzla pouště pějí, jak moře zní, kdy o břeh vlny zvoní. A je to zpěv, v němž oas svěžesť znívá, v němž kvil zní těch, jež mračna písku svála, egyptských bohů řada zádumčivá, nádhera králů v tónech těch vždy sálá. Lvů táhlý řev, jenž týž je po staletí, – to zpěv je velký, svatý, opojivý, při němž ti, kteří sem jsou štváni kletí, si s pláčem vzpomenou na rodné nivy. A je to zpěv, jenž znikne s krví rána jsa přeslechnut a nikým nepochopen, jak básník, jehož píseň zneuznána, jenž zhynul mlád a v zapomnění stopen. 87