STARÁ PÍSEŇ.

Otakar Auředníček

STARÁ PÍSEŇ.
– Karolině. –
Po čemsi neznámém jsem toužil, chlapec bledý, jenž nervosní již byl měsíce září divnou, kdy večer chodil jsem vždy dojmů na výzvědy, jež v záhy sestárlé mé duši nyní živnou. Již tehda hlídal jsem vod černých na sametu sníh bílých labutí, hvězd svit jak růže vodní, a na hladině zřel směs exotických květů a touhou podivnou jsem toužil kamsi pod ní. Však nejvíc zpíjela za letní noci vlažné – kdy vůně syté mdlé, svit luny fosforový mne vábil jako Nil na podzim ptactvo tažné – mne lásky předtucha a jakýs život nový. A víly bílých mlh, mé lásky visiony, to byly zbožněné, po nichž jsem hynul touhou a nikdy neskojen jsem v noci polštář vonný sil slzy zoufalé po celou noc tu dlouhou. A pak jsi přišla ty, v niž vtělily se vilyvíly mých nocí blouznivých, tys přišla čistá, mladá, – a teď buď jenom noc, v níž chci být láskou spilý, než smrť nás probudí na prahu eldorada. 15