MYSTICKÁ MILENKA.

MYSTICKÁ MILENKA.
Za nocí truchlivých, kdy hvězdy plají, ty zlaté oči ve tmě smutné, čiré, kdy v hladině jezer se zachvívají a děsné ticho v krajině spí širé, Kdykdy růže vydechují těžkou vůni, slavíci duše své se vylkát zdají, a nebe jest ohromnou, tmavou tůní, v níž poklady hvězd dálných zářívají, Zaza nocí těch na loži moje tělo se zmítá v divných snech a zvláštní touze, nevidný anděl líbá moje čelo a vine mne k svým božským ňadrům dlouze. A slyším sladký hlas z daleka zvonit a vidím tvář, v níž velké oči hoří, zřím bílá ramena se ke mně klonit, má hlava se jí mezi ňadra vnoří. Tak snil jsem o ní za mladosti jara než prvá zoufalosť mi v srdce klesla. Ten život sprostý, podlý – báj to stará... Teď ještě by mne z bahna k hvězdám vznesla! 65 A za těch nocí vždycky pláčem spolu a pak mne líbá vášnivě a divě... Ta ústa růže jsou na vzdušném stvolu. – Já jejich vůni ssaju dlouze, chtivě. A je to vůně těžká, že se dusím, a chvěji se jak struna harfy zlaté, až probudit se z toho snění musím... kol prázdná síň a noci ticho svaté. A ještě slyším sladký hlas ten zníti, mé lože prosyceno její vůní, – ven prchám, ven, můj duch se za ní řítí, kde mizí v nebe vyzlacené tůni. A noci vlažný dech mi hladí čelo, kol ticho jak po bouři na pobřeží, a kraj, na nějž se luny světlo schvělo, jak moře stříbrné kol prázdný leží. 66