U JEZERA.

Otakar Auředníček

U JEZERA.
Zář hvězd se stkví jezera na hladině, jež leskne se jak noci oko tmavé, květ každý perlu rosy chová v klíně, a slavík lká své písně usedavé. Zvon vesnice, jenž marně k nebi plakal, stich’ dávno juž, a chalup okna vzplála, a bílý měsíc srdce v snění lákal, a sytá vůně z požatých luk vála. Zář bílých hvězd jezera na hladině jak vodní růže třásla se a chvěla, a slavík lkal a kvílel v lesa klíně, jak chtěl by srdce vyzpívat si z těla. Byl jako básník, který nepochopen své vlastní písně vínem vždy se spije a v samotě v stín myšlének svých stopen profanním davem nepovšimnut žije. 36