BÍLÝ MOTÝL.
Tak, nech se k nohám tvým mne schvět v té chvíli,
kdy měsíc rudý nad hor hřbet se zvedne
a sotva na tvé tělo zírá chvíli,
hned šílenou svou láskou k tobě zbledne.
A vyšle vzdechů svých motýly bílé,
jež na kraj kol a na tvé tělo sněží,
a v zoufalé své lásce poblouznilé
on nabodnout se chce na hroty věží.
A ráje oponou zří na tě dlouze
všech andělů nádherné oči hvězdné,
ti na ráj zapomní v divoké touze,
jim objetí tvé zdá se blaho bezdné.
Jich touhy slzy smutných do rybníků,
v hloub moře se co zlaté perly noří,
jest každý květ pln slzí v okamžiku,
jenž v kadeře tvé vplést se touhou hoří.
Tak nech mne k nohám tvým se schvět v té chvíli,
a luny svit, na růžích tvého těla
jenž míhá se jak velký motýl bílý,
nech líbat mne – až vylíbám ho zcela...
52