VÁNOČNÍ VZPOMÍNKA.
Památce sestry Mařenky.
Zda letos zase teplá rouška sněžná
ti hrobku měkce zahalí,
až ona štědrá radost světoběžná
svíčičky v oknech zapálí?
Zda letos zase, jako bylo loni,
dřív, než se večer sešeří,
mdlý paprsek se zamihotá po ní
a v květy sklouzne po keři?
Zda letos zase – ale nač se ptáti:
vím, zas že přijdu k poledni,
že v radost mou stín bolesti se vrátí,
ne prvně a ne poslední.
Má žena dá ti bílé, smutné květy,
a v nich svou němou žalobu,
a čistá slza neřeknuté věty
ti žhavě prolne do hrobu.
Má sestřičko, už nepotkáš se s námi,
tvůj úsměv už tu pohasl,
jdem ztesknělí a stále více sami,
a chlad nám duše roztřásl.
Až večer světla vánoční se vznítí,
sníh s tvého rovu nesvlaží.
A srdce na dně lednou krůpěj cítí,
a ta už v štěstí překáží.
24