OKAMŽIK TOUHY.
Taková náhle podivná touha mne chytla
utíkat kamsi daleko, daleko z města,
stišená stráň se v samotách myslí mi kmitla,
pod stromy v květu v obilí ztracená cesta.
Cítila duše vzduchem jak zavála vůně,
jakoby květů pršelo okolo na sta...
Byla to chvíle, ale teď srdce mi stůně,
ztrpklo mi jako závistný ikonoklasta.
Touha už zmlkla, a jenom zůstala tíseň,
a jenom chůze je mi tak těžkou a smutnou:
někde je slunce, usměvy, jaro a píseň,
a my tu vadnem, snítky jež od větve utnou...
Až budem jednou, ženo má, staří a schřadlí,
na marno vyšlá touha ta všechna se vrátí;
jiní že žili, my jen že sny jsme si přadli,
to na dně srdcí do smrti bude nám lkáti.
49