V ZÁTIŠÍ.
– Paní Ludmile Danzerové. –
I.
I.
Pole rozvlněných klasů,
za ním v hloubce život bije,
ze stlumených zní sem hlasů
monotonní melodie.
Zde však klid spí pod oblaky;
jenom z lesa s větví jedlí
vzpomínek sem lstivé zraky
zří, jež usnout nedovedly.
54
II.
II.
Uprostřed vlhké jedlové vůně
u cesty vlídných domků je řada,
opodál v samet mlčící tůně
slunečné zlato v penízcích padá.
Na kámen v stráni ještěrka chvíli
bázlivé tílko důvěrně vzepne.
V dálce, jak průsek ke vsi se chýlí,
čechrá se jakés políčko řepné.
Zevšad se ticho poledních kouzel
neslyšným proudem při zemi vlní.
Duch, jenž se marně bolestí vzpouzel,
souladem smíru zvolna se plní.
55
III.
III.
Jakoby na konci života
najednou stojíme cizí;
sotva se z klasů zrak vymotá,
v hlubině lesa už mizí.
A jaké pod nebem ticho je,
do něhož včely jen bzučí!
Na výspě uprostřed příboje
srdce tu modlit se učí.
56