nad padlým bojovníkem
ten padlý bojovník, jak říká aspoň fáma,
teď leží bezmocen a ubohost je sama,
kdys všemi obáván a mnoha oslaven,
prý v šeru mrazivém sní uškrcený sen.
kdož velebili ho, dnes vysloví to jméno,
jako by v kolébce už bylo zatraceno,
v nich radost špinavou, že hrdina zas pad’,
vzbuzuje chátry křik, jež jde ho poplivat.
tu povalovači a zlatá břicha spolem,
tancují kostlivců rej zlomyslný kolem,
a staré děvky jdou, by vyzdvihovaly
nad padlým suknice, v nichž pachy zkysaly.
i zpustlý novinář, jenž větří konjunkturu
pro šéfa z bulváru, tu všeho schopnou stvůru,
pln uspokojení si zapisuje věc
a přidá padlému tu a tam kopanec.
v podzimním šeru tom, v němž plno tichých nářků,
v němž srdce zklamané si zvyká na přetvářku,
a život zapáchá jak stoky před deštěm,
ten blasfemický hluk je hanby triumfem,
103
hodinou jobovou, než strupaté a všivé
si tělo ponoří v jas věčné vody živé.
ten padlý bojovník však tiše leží tu,
sen života mu dál zní v němém varytu,
zhrdaje urážkou a tupou zvůlí chvíle,
má oči zavřeny, však přes to vidí míle,
po kterých zítřek jde, by zachyt’ štěstí lem
a navždy učinil je lidským domovem.
tu v cévách pokojně mu zpívá čistá krev,
a padlý bojovník ví, že zas bude lev.
104